Docela jsem se prospal a probudili mě až snídaní. Trochu jsme pokecali s mexickou spolucestující. Prý mají v mexiku za rok jen jeden týden dovolené, to je nepředstavitelý! Letí za kámoškou do Španělska a pak do Itálie. Se svátkama jí to dá přes 10 dní a pak se zase vrátí a bude rok pracovat. Do Londýna jsme přiletěli tak pozdě, že jsem vystupoval z letadla v době, kdy se uzavíral gate na můj let do Madridu. Na terminál 1 jsem dorazil 5 minut po plánovaném odletu mého letadla a to nečekalo. Vystál jsem si frontu naštvaných lidí u přepážky British Airways.
Jediný jeich let byl přes Málagu. Do Madridu bych přiletěl 22:40. Původě jsem tam měl být v 17:30! Raul dnes večer slaví třicetiny, takže bych chtěl být v Madridu dřív, než se ožere a zapomene, že mám přiletět. Další možnost byla vystát si frontu naštvaných lidí u společnosti Iberia a zkusit se dostat na waitlist jejich letů. Mají dneska ještě tři. To je zvláštní, jak člověka hrozně uklidní, když vidí, že i ostatní jsou naštvaní, hádají se ve froně a navzájem se předbíhají. Dostal jsem se až do druhého letadla, které letělo 18:10 a to tak, že mi u přepážky Iberia v 18:05 řekli: "tak, a teď, ale během, na gate 22". Měl jsem hlad jako vlk, takže mě docela nepříjemně překvapilo, když za jídlo v letadle chtěli peníze. No jo přece! Iberia je levná aerolinka, ne jako British Airways se kterýma jsem měl původně letět! Na suchý sendwič za 4 eura jsem si raději nechal zajít chuť a dal jsem si jeden karamelový bombón, který jsem koupil v Cobánu za půl quetzalu. Do Madridu jsem kvůli časovému posunu dorazil až v 21:30. Zdrželo mě vyplňování dotazníku o spožděném batohu, který se teď toulá bůhnví kde, takže jsem se na metro dostal až v půl jedenáctý. Raul mi nebere telefon, no to ještě bude zajímavý. Naštěstí mám od něj narkeslenou mapku, jak se k němu dostat. Přejel jsem metrem s dvěma přestupama na stanici Avenida de la ilustración, chvilku bloudil po sídlišti, až jsem nakonec vítězoslavně zazvonil na jeho zvonek. Nic. Stál jsem v půl dvanáctý na chodníku v Madridu a přemýšlel co teď.
Raul konečně odpověděl na mé volání a mírně ožralým hlasem řekl, ať počkám u dveří, že už pro mě jedou. Za pár minut už jsem s nima seděl v baru u číňana se spoustou dalších Raulových kamrádů, kteří byli hrozně fajn a bavili se se mnou jako by mě už dávno znali. Pivo bylo zdarma, jídlo nakonec taky (byl jsem z Iberie pěkně vyhládlý), protože když Raul při odchodu zaplatil 120 euro, řekl číňan, že je to OK, že to stačí i na jídlo :-) Přesunuli jsme se na nějakou diskotéku s živou muzikou a zapařili až do šesti do rána. To mě absolutně nevadilo, protože jsem měl v hlavě ještě guatemalský čas, tedy o 7 hodin míň. Pil jsem pivko Desperádo, každou chvilku mě někdo na něco pozval, po návratu k Raulovi jsme ještě dali malibu, costarický rum a vodku (no to byla kravina!) a vyrazili do hajan. Raul mě uložil do své postele a sám se zkroutil v obýváku na gauč.
Jediný jeich let byl přes Málagu. Do Madridu bych přiletěl 22:40. Původě jsem tam měl být v 17:30! Raul dnes večer slaví třicetiny, takže bych chtěl být v Madridu dřív, než se ožere a zapomene, že mám přiletět. Další možnost byla vystát si frontu naštvaných lidí u společnosti Iberia a zkusit se dostat na waitlist jejich letů. Mají dneska ještě tři. To je zvláštní, jak člověka hrozně uklidní, když vidí, že i ostatní jsou naštvaní, hádají se ve froně a navzájem se předbíhají. Dostal jsem se až do druhého letadla, které letělo 18:10 a to tak, že mi u přepážky Iberia v 18:05 řekli: "tak, a teď, ale během, na gate 22". Měl jsem hlad jako vlk, takže mě docela nepříjemně překvapilo, když za jídlo v letadle chtěli peníze. No jo přece! Iberia je levná aerolinka, ne jako British Airways se kterýma jsem měl původně letět! Na suchý sendwič za 4 eura jsem si raději nechal zajít chuť a dal jsem si jeden karamelový bombón, který jsem koupil v Cobánu za půl quetzalu. Do Madridu jsem kvůli časovému posunu dorazil až v 21:30. Zdrželo mě vyplňování dotazníku o spožděném batohu, který se teď toulá bůhnví kde, takže jsem se na metro dostal až v půl jedenáctý. Raul mi nebere telefon, no to ještě bude zajímavý. Naštěstí mám od něj narkeslenou mapku, jak se k němu dostat. Přejel jsem metrem s dvěma přestupama na stanici Avenida de la ilustración, chvilku bloudil po sídlišti, až jsem nakonec vítězoslavně zazvonil na jeho zvonek. Nic. Stál jsem v půl dvanáctý na chodníku v Madridu a přemýšlel co teď.Raul konečně odpověděl na mé volání a mírně ožralým hlasem řekl, ať počkám u dveří, že už pro mě jedou. Za pár minut už jsem s nima seděl v baru u číňana se spoustou dalších Raulových kamrádů, kteří byli hrozně fajn a bavili se se mnou jako by mě už dávno znali. Pivo bylo zdarma, jídlo nakonec taky (byl jsem z Iberie pěkně vyhládlý), protože když Raul při odchodu zaplatil 120 euro, řekl číňan, že je to OK, že to stačí i na jídlo :-) Přesunuli jsme se na nějakou diskotéku s živou muzikou a zapařili až do šesti do rána. To mě absolutně nevadilo, protože jsem měl v hlavě ještě guatemalský čas, tedy o 7 hodin míň. Pil jsem pivko Desperádo, každou chvilku mě někdo na něco pozval, po návratu k Raulovi jsme ještě dali malibu, costarický rum a vodku (no to byla kravina!) a vyrazili do hajan. Raul mě uložil do své postele a sám se zkroutil v obýváku na gauč.
Skoro hodinu jsem stál ve frontě a byl jsem pěkně nervózní, protože se blížil čas odletu. Ten byl ale nakonec o víc než hodinu a půl zpožděný. S British Airways to prostě nikdy nebylo jednoduchý! Zašel jsem si alespoň na jídlo (v plavkách jsem totiž objevil 50 pesos) a dal si na rozloučenou s Mexikem co jiného než tradiční tacos. Palubní lístek jsem měl B-52 (doufám, že mě nikdo nezapáli a nevypije brčkem), takže jsem váhal, jestli to opravdu bude u okýnka, jak mi na check-inu slibvali. A ono fakt jo! Bylo to totiž v úplně poslední řadě, kde už je letadlo trochu užší a chybí tam dvě krajní sedačky. Vedle mě si sedla pěkná mexičanka, ale nemluvili jsme spolu. Zblajzli jsme večeří, koukl jsem na film (zkusil jsem Válku světů od Spielberga - hrozná kravina), který jsem ani nedokoukal a zkusil usnout. A povedlo se :-)
Byl to ten samý hostel, kde jsme s Carol byli v Antigua poprvé před oslavou narozenin Marie: Posada Refugio. Na zítřek jsem si za 5USD koupil odvoz z hostelu na letiště. Letím v 16:20, takže z Antigua pojedu mikrobusem ve 12:30. Mám už jen 120Q, tak uvidíme, kolik mi z toho zbyde po dnešní večeři. Carol měla končit v práci v půl pátý, ale do Antigua dorazila až v půl devátý. Dali jsme si sraz pod obloukem, kousek od náměstí. Když jsme se zdravili, tak na pusu nastavila tvář. Nějak jsem netušil, co to jako znamená. Šli jsme si sednout na pizzu do italské restaurace "Víno a sýr". Moc pěkná restaurace. Pizza byla sice drahá, malá, ale moc dobrá. Carol si dala jen salát. Seděli jsme, pili pivko (Carol víno, a to chce zpátky řídit), kecali, ale bylo to divný. Carol mě přišla taková odtažitá. Navíc byla hrozně unavená, takže jsme po jedenáctý zaplatili (já svojí poslední stovkou, na zítřek jsem si nechal jen dvacku, Carol zaplatila zbytek), rozloučili jsme se a Carol odjela domů. Taky jsem vyrazil k domovu, chvilku si zahrál Jumpana (docela dobrá hra, co mám na Palmu, ale nikdy jsem jí moc nehrál) a šel jsem spát.
Oběd v hostelu jsem si z důvodu šetření odpustil, ale dostal jsem od partičky z Guatemala City nějaký chleba, párky a fazole, takže jsem se nakonec docela najedl. Na chvilku jsem se rozvalil do hamaku (jó pohodička - napapaný bříško, teplíčko, sluníčko) a pak jsem se šel vykoupat a zaskákat si z houpačky. Docela jsem čuměl, když jsem viděl, že jeden kluk dokázal z houpačky skočit šipku. Někdy to musím zkusit taky. Ve čtyři jsem ze Semuc Champey odjel autobusem zpět do Lanquínu. Kamarádi z Guatemala City měli v Lanquínu auto a taky dnes jeli do Cobánu, takže mě ještě s jedním japoncem svezli. Prvních asi 10 kilometrů jsme jeli krokem, protože jsme na té hrozné prašné cestě plné děr a kamenů škrtali spodkem a párkrát jsme dokonce museli z auta vylézt. Zbytek už byl v pohodě. Řidič jel docela rozumně, i když mě trochu znervózňovalo, když si dal po cestě jedno pivko. V Cobánu jsem se vrátil do Casa Luna, kde už na mě čekal můj batoh. Zašel jsem na internet (tentokrát Tracy Champan, vystřídala nějaká splašená muzika) a docela brzo zalezl do postele. Před spaním jsem ale chvilku pokecal s němcem Patrikem, který tu studuje španělštinu. Je teprve na začátku a docela trpí, když s ním zkouší náš spolubydlící mluvit španělsky.
ale řidič po nás chtěl 15Q. Antonio se chvilku hádal, ale má naspěch, takže pak na cenu přistoupil. Já jsem řekl, že za 15Q nejedu a vyrazil jsem pěšky. Je to teda 10 kilometrů, snad ještě něco pojede. Když kolem mě mikrobus projížel, zavolal na mě řidič, ať si nastoupím, že zaplatíme dohromady 25Q - Antonio zaplatil uznale svých 15Q, na mě zbylo 10. Dovezl nás až ke vstupu, kde mě skásli o 25Q, ale na mojí padesátiquetzalovku neměli dost na vrácení, takže mi 10Q vrátí až při výstupu - uvidíme! A opravdu, když jsem se už docela pozdě vracel přes vstupní bránu, maník tam pořád byl a peníze mi vrátil. Semuc Champey je opravdu nádherné. Voda přepadává přes nízké kaskády, je hezky čistá a ani není moc studená, vše je v hlubokém údolí porostlém džunglí - prostě romantika. Ve dvou to tu musí být super! Carol kde jsi? Potápěl jsem se alespoň u kamenů na dně jezírek, které byly asi jen ve dvoumetrové hloubce. Některé jsou výš, takže se na ně dá stoupnout nebo i sednout. Byla škoda, že jsem tu neměl své potápěčské brýle, ale dalo se pod vodou v pohodě koukat i bez nich. Nad kaskádama teče silný proud řeky do díry pod skálou a protéká pod všemi jezírky. Spadnout tady do vody asi znamená konečnou. Z jedné strany je převis chráněný plotem, z druhé ale ne, takže se to třeba občas někomu povede. To ale při koupání v jezírkách vůbec netušíte. Na konci voda zase vytéká a vlévá se zpět do řeky. Podle rady od Katji (jedné němky z Tikalu), jsem ještě před západem slunce vylez na vyhlídku Mirador. Byla to docela výška a výhled byl docela špatný kvůli okolním stromům. Kaskády odtud nebyly vidět vůbec. Co se na tom Katje tak líbilo? Těsně před západem jsem se vrátil po silnici na Lanquín asi jeden kilometr k hostelu Las Marías - také doporučený od Katji. Spát ae tu dá buď za 25Q ve společné ložnici nebo za pouhých 10Q v hamaku. Ten ale nemá moskytiéru. Všimnul jsem si, že společné ložnice taky nejsou chráněné, takže to tu asi s komárama nebude tak zlý - ušetřím a budu tedy spát v hamaku. Jsou navíc docela pohodlné. U řeky je pěkná houpačka. Pár lidí se houpalo-koupalo, pár jen tak sedělo na břehu a kecalo. Dal jsem se do řeči s Jenny z Austrálie - moc milá holka. Žila 3 měsíce v Praze. Bydlela kousek od I.P.Pavlovy, takže jsme byli skoro sousedi. Prý se do Prahy ještě jednou vrátí. Chtěla by tam pracovat: vyrábět loutky, tak se třeba ještě uvidíme. Po sedmý je v místní restauraci šťastná hodinka: 3 piva za 25Q, tak jsem toho hned využil. Sedl jsem si ke třem klukům, co sem přijeli na víkend z Guatemala City. Byla s nima hrozná sranda. Vydrželi jsme kecat až do zavíračky. Oni pak ještě koupili sedmičku whisky a tak jsme při svíčkách vydrželi až do půl druhý. Já se pak odvalil do hamaku. Spalo se dobře, akorát jsem v noci trochu klepal kosu. Ale fakt jen trochu. Komáři nebyli žádný!
Když jsme po půl hodině dorazili na hlavní silnici carretera-1, dokonce jsem si sedl a po cestě do Guatemala City jsem se kochal v dálce vykukujícíma sopkama, které už jsem dokonce začal podle tvaru poznávat: San Pedro, Atitlán s Tolimánem, Fuego s Acatenangem a Agua. Autobus nás vyhodil někde v Guatemala City. Pohotového taxikáře jsem s díky odmítnul a zapnul GPSku. Měl jsem označený hostel Fenix, kde jsem spal druhou noc v Guatemala City a terminál autobusů do Cobánu je jen o blok vedle. GPSka řekla 2,7km někam tam a šipka mířila k severu, ufff to je dálka. Nějaký lidi, mě řekli, ať jedu autobusem, tak jsem šel na silnici, které vypadala jako hlavní a chytl první autobus. Řekl, že jede do zony 1 a to mě určitě přiblíží. Nakonec mi sympatický řidič poradil kde projíždí nejblíž k terminálu. Odtud to bylo už jen 3 bloky. Podle průvodce jezdí do Cobánu nejluxusnější autobusy, které v Guatemale najdete. Stál 50Q (což je na Guatemalu fakt dost), ale zase byl fakt pěkný, klimatizovaný a pustili nám film Národní poklad s Nicolasem Cagem, který už jsem viděl cestou z Oaxacy. Tentokrát byl ale v angličtině, tak jsem konečně pochopil konec. V Cobánu se mě hned chytlo pár naháněčů, prý taky obyčejných turistů, kteří mě poradili hostel Casa Luna za 35Q. V zájmu štřícího programu jsem ještě obešel pár dalších, ale nakonec jsem se stejně potupně vrátil. Našel jsem za 25Q, ale nevypadalo to na to, že bych tam mohl nechat velký batoh, až se zítra pojedu jen tak na lehko podívat na dva dny do Semuc Champey. Taky v Casa Luna nabízí za 20Q snídani a říkají, že opravdu velkou, takže jí asi zítra zkusím. Zašel jsem na Internet za 8Q/h, kde hráli pořád dokolečka Tracy Chapman, tak jsem tam přijemně strávil 2,5 hodiny. Večer jsem se na hostelu seznámil s lidma, kteří chtějí zítra jet do Lanquínu, který je kousek od Cobánu. Jsou mezi nima i dvě docela pěkný holky, ale tak strašně namachrovaný cestovatelky jsem už dlouho neviděl.
(narvaný autobus tady musel jet na jedničku) mi ale výběrčí batoh sebral, zmizel s ním v zadních dveřích a za jízdy ho přivázal na střechu, snad! Docela se mi ulevilo, když jsme na Los Encuentros přesedali do kamionety na Chichicastenango a batoh na střeše opravdu byl. Čekal jsem, že střed Chichicastenanga bude během trhu narvaný k prasknutí. Naštěstí to tak hrozné nebylo. V pohodě jsem se i se svým maxibatohem prodral přes tržiště a ubytoval jsem se za 30Q (ukecáno z 35Q) v hostelu El Telefono. Bydlím v pokojíčku na terase s výhledem na hřbitov. Už na první pohled je takový neobyčejný s ohromnými barevnými náhrobky, prostě nádhera! Na trhu jsme s korejcem strávili přes dvě hodiny. Ceny jsou tu podobné jako v Santiagu, skoro vše se dá ukecat na míň než na polovičku, jenom musíte svojí první nabídku hodit hodně nízko, protože obchodníkova cena je naopak hrozně vysoko. Je tedy normální na cenu 200Q, říct, že dám jen 40. Takový typický strýček Skrblík. Proběhne dlouhé vyjednávání, on chce 150, já dám maximálně 50, on sleví na 120, já víc nedám, odcházím, on sleví na 100, nakonec se cena ustálí třeba na 90Q, 80Q. Pak mi někdo řekne, že se to dá koupit i za 50Q! Po vyčerpávajícím obchodování jsme si s korejcem udělali krátký výlet na posvátné místo Pascual Abaj, ale bylo to zklamání. Nebylo tam nic zajímavého: pár otravných prodejců suvenýru a chlap s ženskou, kteří zrovna prováděli rituál obětování... tedy jen nějaké jídlo, které zapálili hrstí svíček. My jsme dali na tržišti oběd za 15Q (takhle obětuju jídlo já),
Sunj si vyzvedl u mě v pokoji věci a odjel. Teď už vlastně ani nevím kam, asi měl namířeno do Antiguy. Na chvilku jsem se rozvalil na postel, přeci jen jsem po tom dneším vstávání docela unavený. Chvilku jsem si zkoušel spravit utrženou šňůru od sluchátek od palma, ale bez úspěchu, takže jsem chvilku poslouchal muziku jen z palmího pidirepráčku, než si kluk odvedle pustil docela nahlas nějaký techno. Vyrazil jsem tedy raději na Internet. Chtěl jsem se vrátit ještě za světla, protože z naší terasy je určitě pěkně vidět západ slunce, ale samozřejmě jsem to nestihl. V pološeru a už za docela velké zimy jsem na terase napsal pár pohledů (dorazí asi až pár týdnů po mě) a docela brzo vytuhnul. Zítra mě čeká náročný přejezd do Cobánu. Už dlouho přemýšlím, jestli pojedu směrem na sever na Santa Cruz del Quiché a pak silničkou přes horské vesničky, což by bylo určitě hrozně zajímavé, ale podle toho, co píšou v průvodci nebo co mi říkali ostatní, je velké riziko, že bych někde zůstal den nebo dva bez dopravy a třeba musel stopovat. To mi přišlo s mým velkým batohem jako zbytečný risk, a tak jsem se rozhodl to vzít přes Guatemala City - což nakonec bude taky určitě zajímavé, mnohem delší, dražší, ale určitě rychlejší.
Ze začátku (hlavně u pivka v comedoru) mě to docela bavilo, pak už jsem ale začal být unavený ustavičným smlouváním - obchodníci vždycky začnou na nesmyslně vysokých cenách a trvá dlouho, než sleví na rozumnou cenu. Něco jsem ale nakoupil. Část mi pomohl Sunj odvézt na lodi, část jsem si odvezl zpátky v kajaku. Vítr i vlny jsem měl tentokrát do zad, takže to bylo velice příjemné, ale čas jsem pod hodinu nedostal. Večer jsem si v San Pedru vyzvedl nějaké věci, které jsem si nechal za 8Q vyprat (bylo toho málo) a cestou domů jsem si na zítřejší cestu koupil nějaký chleba. Tu holku, co ho prodává znám už z dřívěška, vždycky sedí na zídce u chodníku, na klíně košík a volá na lidi: "Hay pan! Pan de canela, pan de coco, pan de banana! Quiere pan?". Neměla drobné, takže s mojí stoquetzalovkou někam doběhla, ať jí prý košík na chvilku pohlídám. Jak jsem tak seděl s košíkem na klíně a čekal, tak jsem taky začal na lidi volat "hay pan", všichni z toho měli hroznou srandu, ale nakonec jsem jeden chleba prodal - kokosový za 6Q. Zítra vyrážíme s korejcem na trh do Chichicastenanga. Pojedeme autobusem v 6 ráno, takže jsem si už večer sbalil batoh, ať jsem na ráno připravený a můžu si pospat až do 5:30. Po dnešním nákupu se mi docela nafouknul a ztěšknul. Ulehčil jsem mu alespoň trošku tím, že jsem zahodil svoje sandály, které se mi dneska v Santiagu rozpady. Snad to bez nich ten poslední týden nějak vydžím.
To se mi zdálo až neuvěřitelný, po tom, co jsem před dvěma měsíci viděl stovky metrů silnice pokrytý metr tlustou vrstvou bahna a kamenů. Taky nám ukázal Nariz del Indio na který jsme kdysi s Raulem a Nikol nenašli cestu a vylezli jsme na jiný kopec asi 7km od Santa Clara. Nariz je ze Santa Clara kousíček a je hezky vidět i ze silnice - ona tenkrát vlastně byla docela mlha. Vyrazili jsme pickupem do San Juan, ten se ale v půlce cesty zastavil a už ho řidič nenastartoval. Chvilku jsme čekali, co jako bude, pak kolem nás projel autobus do San Pedra, ale ani když jsme na něj zuřivě mávali, tak nám nezastavil. Takže jsme vzali svých pár švestek a vyrazili pěšky. Mě se teda velký batoh docela pronesl. Šli jsme za chlápkem ze San Pedra a ten nás vedl zkratou přes kávové pole, které ale byly ještě po hurikánu plné kamenů. Občas na nich seděl nějaký domorodec s mačetou. Když jsme se konečně dostali na silnici, chytli jsme si pickup do San Juan a tam další do San Pedra. Ubytovali jsme se s korejcem (nevím jak skloňovat jeho jméno Sunj) společně v jednom pokoji v mně dobře známém hostylku Posada Xetawal. Stalo nás to kazdyho 15Q/noc. Když jsem tu byl před dvěma měsíci, tak mě to stalo taky 15Q, i když jsem byl v pokoji sám. Chtěli jsme to usmlouvat na min, dokonce se šli podívat i po ostatních hostelech, ale připadá mi, že tu s cenama nějak přitvrdili! Prý teprve před týdnem sem začali najíždět turisti (po hurikánu tu bylo úplně mrtvo), takže to asi berou jako začátek turistické sezóny. Je docela teplo, svítí sluníčko, takže jsem hned vzal plavky a ručník (ne ten jsem vlastně zapomněl...) a vyrazil na molo Casa Elena. Molo bylo plne místních děti, žádný turisti, ale voda byla super, sluníčko taky - tak jsem si San Pedro už ani nepamatoval. Sunj přišel taky s plavkama, ale když viděl, se je u mola hned hloubka, tak říkal, že si na to se svým plaveckým umění netroufá. Večer jsme zašli do baru Barrios na super večeři a na akční pivko 1l za 18Q. Je pátek, takže to tu docela žije. Šli jsme se ještě podívat do baru Freedom, kde hraje živá muzika a dali tam kulečník. To tak bylo za večer vše, Sunj není žádný pařic, takže jsme před 12 šli domu.
Pokračovali jsme vesničkou dál. Přesně takhle nějak jsem si představoval guatemalskou horskou vesničku (jsme ve výšce 2500mnm). Polorozpadlé chýše, chalpi pracující na poličkách (asi bramborových, kukuřice už jim asi v tyhle výšce neroste), mávají na nás a smějí se, ženský nosí na hlavě džbány s vodou. Došli jsme až na výhled na další údolí a viděli jsme, proč se to tu jmenuje "brána do nebe". Zem jakoby tu končila a za ní hluboké údolí ve kterých se válely mraky hluboko po nama. Prý tady odněkud má jezdit autobus do Huehuetenanga, že bych se nemusel vracet zpět do Todos Santos, a opravdu jsme objevili kamionetu, která právě dojížděla do Tres Caminos, odkud už chytnu přímý bus do Huehue. Ten byl ale pěkně narvaný. Naštěstí lidí začali v dalších vesnicích vyspovat, takže jsem si dokonce sedl. Z Huehuetenanga už toho jezdí hodně, takže nebyl problém se ještě za světla dostat zpět do Xela. V hostelu Casa Angertina jsem potkal Nikol se sestrou a kamarádkou Katkou - to je náhoda. Jdou na nějakou benefiční večeři, kterou pořádá místní turistická organizace Quetzaltrekers na podporu děti v Xela. Já jsem si navařil večeři v podobě těstovin se sýrem, cibuli a avokádem. Zbytek večera a velký kus noci jsem strávil na levném Xelskem interentu a taky jsem si tu vypálil fotky na CD za pouhých 12Q.
Georgias jsou prý totiž zničeny po hurikánu Stan, navíc je tam doprava komplikovanější a dražší, takže to asi nemá cenu zkoušet. Kamioneta mě vyhodila na odbočce do Aguas Amargas a poslední kilometr jsem šel pěšky. Asi jsem si to představoval trochu jinak, trochu víc přírodněji. Jsou to dva betonový bazény na konci údolí. Jeden z nich je úplně rozbitý, okolo druhýho se pořád valí pár ohromných kamenů. Jeden chlápek mi říkal... tenhle kámen je po zemětřesení před x lety, tenhle je po hurikánu Mitch z roku 98, no a tenhle je letos nový od hurikánu Stan. Jinak okolí je opravdu nádherné. Bazénky jsou pod vysokou skálou na konci údolí plného bujné vegetace a ven z údolí je vidět vrcholek sopky Santa Maria. Byla sranda jak místní lidí v bazénku zkoušeli polavat. Oni to tu asi moc neumí. Jeden kluk se nadechl, lehl si do vody, a chvilku plácal rukama, jako by napodoboval kraul po dvaceni vteřinách snažení se pohnul o 2 metry a pak se postavil a vyčerpané se zhluboka dychal. Pak se asi chtěl ukázat jeho tatínek, tak předvedl docela peknyho kraula, dýchat u toho ale neuměl, takže skončil uz po 10 sekundách jako synáček. Lákalo mě, ukázat jim, jak se plave v Evropě, ale nebyl jsem si jistý, jestli je bezpečný do vody potápět hlavu. Na Novém
Zélandu to bylo ve všech termálních bazénech zakázany kvůli nějaký bakterii. Tady nic nepíšou, ale kdo ví. Za to za machrovani to nestojí! Vede tu i cesta do Fuente Georginas (pry 40 minut), kousek jsem po ní zkoušel jít, muselo to být nádherný, ale části jsou stržené po povodních po hurikánu a místy je to dost nebezpečné až nemožné. Cestou zpět jsem se zase stavil v Zunilu a omrknul místní ovocno/zeleninový trh, který se konal na mostě přes řeku. Ptal jsem se na cenu rajčat a prý 60Q. Co? Jo za bedýnku! Ono se tu totiž prodává jako ve velkoskladu, pro kusovky jsem musel zajít na jiny trh. Večer jsem si z toho navařil: brambory s cibulkou a místním sýrem (stojí 6Q asi 200g a chutná dost jako tvaroh), a k tomu rajčátka.
Nejdřív jsme jeli s jedním amigem asi kilometr na korbě, pak jedním chicken busem asi 7km, pak konečně přímý ale neskutečně narvaný chicken bus až do Xela. Neměl jsem si ani kam dát malý batoh (velký se vezl na střeše), tak jsem ho prostě přivázal za popruhy za držadla u stropu a sám jsem stál v rozkroku někomu, kdo seděl přes uličku levou půlkou zadku na levé sedačce a pravou půlkou na právé. V Xela jsem se s francouzi rozloučil, jedou až do Panajachel, a vyrazil pěšky do centra. Je to asi 2,5km a bylo docela vedro, takže jsem byl rád, když jsem konečně dorazil k hostelu Casa Argentina, kde budu spát ve společně ložnici za 20Q. Hostel vypadá hrozně sympatický, ostatní lidí už mi tak sympatický nepřijdou, ale třeba si zvyknu. Na jídlo jsem zašel do jedné Mayské restaurace (Maya Café na rohu 13 avenue a 5 calle). Za 20Q jsem dostal docela slušnou porci masa, pěknou oblohu a limonádu zdarma. Zašel jsem se podívat na hlavní náměstí, ale je zrovna v rekonstukci, takže za plotem. Xela se mi začala líbit až, když jsem tu objevil internet za 4Q/h, a taky jsem tam docela dlouho vytuhnul. V půl devátý večer jsem se konečně dovolal Carol (do tý doby to jen tůtato a nic to nedělalo), ale akorát mi to zkazilo náladu. Jednak jsem ji probudil, takže mluvila trochu z cesty, navíc říkala, že zase na mě nebude mít moc času. Prý jen tak na oběd nebo večeři a kvůli tomu se asi na můj poslední víkend do Guatemala City hnát nebudu a raději se zajedu podívat do hor na sever od Xela. Uvidíme se snad poslední den před mým odletem. Mám z toho náladu pod psa, navíc je tu večer ukrutná zima a docela fouká vítr, takže jdu raději brzo spát.
(většinou ADO nebo OCC) vyjdou docela draho. Květa s Marinem platili každý za cestu do Palenque 444pesos, mě cesta do Tapachuly vyšla na 271pesos. Je ale fakt, že to jsou docela velký vzdálenosti a autobusy jsou fakt neskutečně pohodlne. Cestou na autobusák jsme se dostali do nějaký pouliční výstavy okolních vesnic a co bylo nejlepší - s ochutnávkami místních jídel i pití. Tím jsme alespoň trochu dohnali chudou snídani. Odpoledne jsme vyrazili na trh koupit nějaké suvenýry a vůbec dárky k Vánocům. Po hodině rozchodu a lítání po tržnici jsme se všichni vrátili ještě před domluveným časem a pěkně votráveny, že nic poradnyho nemaj a když něco maj, tak hrozně draze a velice těžko se s nima smlouvá. Vrátili jsme se na hostel, uvařili poslední společně těstoviny a pak rychle letěli na autobusak, protože Květě a Martinovi to za chvilku jede. Vzali jsme si taxíka za 25 pesos, protože je to na autobusak opravdu dálka a s těma těžkýma batohama se nám tahat opravdu nechtělo. Po smutném rozloučení s Květou a Marinem jsem měl ještě čas na dvě hodinky na internet a pak jsem taky nasedl do svého busu a vyrazil na noční jízdu. Prvních pár hodin bylo hrozných. Hrozně mě bolelo za krkem a vůbec jsem se nemohl na sedačce nijak uvelebit. Pak naštěstí chlápek, který seděl vedle mě vystoupil, takže jsem měl dvousedacku pro sebe a mohl jsem se zkroutit mnohem pohodlněji a dokonce se na chvilku prospat.
Asi po půl hodince jsme stopli auto, které nás svezlo na korbě až k cíli. Ve vesnici před Hierva de Agua jsme si museli koupit lístek za 10 pesos/os. I když na něm bylo napsáno, že platí i jako vstup do Hierva agua, tak po nás chtěli u vstupu 15 pesos (teď si nejsem jistej, jestli to nebylo dokonce 25), že prý ten za 10 pesos z vesnice je neplatný, a že je to jen za průjezd vesnicí nebo co. No tak to mě teda podrž. Mám v ruce lístek na kterým je výslovně napsáno, že platí i jako vstup a najednou tu neplatí! Nedalo se nic dělat, museli jsme zaplatit znovu. Vzpomněl jsem si, ze kamionetak z Mitly říkal, že on jezdí jinudy a že se tedy 10 pesos s ním platit nemusí. Samozřejmě jsem mu to nevěřil, ale asi na tom něco bude. Takže nás to o moc levněji nevyšlo, bylo to ale zajímavější a hlavně jsme těm židákům kamionetakum nic nezaplatili. Hierva de Agua je o dost chudší na koupání než asi Turecko. Pořádný "bazének" je tu jen jeden a voda v něm je docela studená. Co tu ale bylo nádherný byl asi 3km okruh s různými vyhlídkami. Po absolvování okruhu jsme ještě rádi do studeného bazénku skočili, jaké nám bylo vedro, ale jen na chvilku, dyl se to fakt vydržet nedalo. Bylo už docela pozdě, tak jsem začali shánět dopravu zpátky. Chytli jsme jednoho kamionataka, který si samozřejmě řekl o 25 pesos/os. Byl tu ale sám, takže klidně mohl smlouvat. Cena skončila na 50 za všechny tři, ale prý nikomu ani muk, že jedeme levněji. Zpátky jsme opravdu jeli jinou cestou, takže by jsme cestou sem s kamionetou zbytečných 10 pesos platit nemuseli. V Mitle jsme docela vytuhli. Sháněl jsem se tu totiž po mezcalu, který by tu měl být dobrý a levný, jenže se v tom samozřejmě nevyznám a z flašek s ručně malovaným nápisem "Mezcal" se trochu bojím. Jednou mi dokonce mezcal nabídli jen tak v litrovým kanistru. Nevím, třeba byl dobrý, ale věřte jim, že z toho neoslepnete. Objevili jsme taky pěknou restauracku s levným a dobrým jídlem, takže na autobus do Oaxacy jsme vyrazili až za tmy. Naštěstí hned jel. Cestou na hostel jsme koupili jeden ananas a celyho melouna a udělali si před spaním ovocné hody. Večer jsme si taky uvědomili, že vlastně budem muset brát antimalarika ještě měsíc po návratu a úplně jsme se zhrozili, jestli třeba Silvestr nevyjde na neděli, kdy kvůli antimalarikum nemůžeme pít. Ufff, je to sobota!
ale hlavně hrozně vtipkuje s kuchařkou, zatímco na nás se kuchařka permanentně mračí. Vyrazili jsme na ulici Las Casas kudy mají podle holky na recepci projíždět autobusy na Monte Alban. Když projel třetí s tímhle nápisem, ale vždycky řidič řekl, že k rujnám nejede, znejistili jsme, a vyrazili k autobusaku. Martin si ale všimnul jednoho docela fajnovyho autobusu kde preblikavalo Centro- Ruta 10- a nakonec:"Monte Alban" - takže MHD! Prý ale budem muset z konečný ještě 2,5km pěšky. S tím ale počítáme a hlavně za tu cenu! Když jsme projížděli okolo autbusaku, naskočil do dveří malej kluk, chvilku ve dveřích visel, řval na ulici:"Monte Alban", a dostal za to od autobusaka pár pesos - pěkná brigáda. Pyramidy se nám docela líbily. Nejsou teda bůhvíjak velký, ale takové hezky kompaktní s pěkným výhledem do kraje. Trochu nás ale zkamaly zavřené hrobky na které jsme se těšili. Potkali jsme tu taky čecha Pavla, který cestuje po Mexiku sám, je tu teprve pár dní a celkem tu bude asi měsíc. Docela dobře jsme pokecali a domluvili na večer hospodu.
On pak na noc odjíždí do Puerto Escondido, takže chudák mine houbičky v San Jose. Večer Martin uvařil výbornou česnečku. Kdo by to chtěl zkusit taky, tu je recept: 5 litrů vody, 2 ohromné brambory, 250g těstovin (nejlépe kolínka), sůl, 4 slepičí bujóny, 3 vejce, 2 palice česneku, patláma patláma paprtála. Podáváme s 1,2l cocacoly smixovanou s 0,3l bílého rumu! Trochu rumcoly jsme vzali i na sraz s Pavlem, ale nakonec jsme stejně skončili na pivku v "jeho oblíbené" oaxacke hospůdce. Pavel už byl na Kubě v Jordánsku a bůhví kde ještě. Navíc je to 
Dokonce i najít správný autobus bylo docela těžký. Naštěstí nás jeden chlápek poslal čekat jinam a prozradil, že autobus bude červený. A opravdu první červený autobus, který jsme doběhli jel do El Tule. Strom z dálky vypadá docela obyčejné, ale kmen má fakt bytelný a určitě i tuhý kořínek. Nejlepší ale bylo posezení v restauracce s výhledem na strom a příjemnými cenami. Jen ta vrchní byla nějaká divná - vůbec jsme ji nerozuměli, vůbec se nesnažila s tím něco dělat a když mluvila koukala okolo, jako by mluvila s někým jiným. Trochu nás to štvalo, ale spravila to pivkem (za 12 pesos), pro mě quesadillou (taky 12), pro Květů tlayudou (20) a dvěmi licuadosy, což bylo v mlíce rozmixované ovoce. Nakonec to byl velice příjemný výlet - tak nám to alespoň přijde, když se někde hezky najíme nebo alespoň napijem. Po návratu v Oaxace jsem vypaloval v jednom internet café fotky a rostl jsem u toho, protože mi to stahovalo fotky z USB čtečky ukrutně pomalu a vůbec tam měli samé šnečí-počí-tače, takže mi to zabralo hodinu a půl. Martin s Květou zatím nakoupili rum, colu, meloun a smíchali to po dvojicích dohromady (jenom colu-meloun nezkusili), takže jsme si večer v atriu našeho hostelu dali pěkně do nosu - ostatní z hostelu nám k tomu hráli a zpívali na kytaru - pohodička!
cestu v lese, kde jsme ale zase mohli obdivovat na stromech rostoucí ..... (co to bylo za kytky, já si nemůžu vzpomenout, Květo pomoz!) nebo třeba jednu masožravou kytku, z který se Květa mohla "zvoslit", když ji viděla. Cestou zpátky jsme si v jednom krámku u cesty koupily levné pomeranče, výborný žlutý melou a taky jednu guajabu. Vůbec jsme to neznali, z chutí jsme byli trochu překvapený, ale nebylo by to tak špatný, kdyby jste si dokázali zvyknout na chuť mýdla. Po návratu jsme si z hotýlku vyzvedli svý batohy a rozvalili se i s naším psem u silnice, kam nám asi po půl hodině přijel autobus, který nás za 45pesos odvez do Oaxacy. Po cestě se země zbarvila do žluto-červena a stala se "takovou typickou Mexickou", jak to člověk zná z filmu. Rostou tu ohromné kaktusy, ani ten nejmenší by se nevěděl do skleníku květiny mámy. Oaxaca je ohromná! Skoro půl hodiny jsme jeli jejím ucpaným předměstím, po klídku v San Jose je to docela šok. Museli jsme si na chvilku sednou na autobusaku a promyslet, jak se co nejjednodušeji a nejbezpečněji dostat do hostelu Santa Isabel, který máme vyhlídnutý z průvodce. Nakonec jsme ani moc nebloudili, ale jinak nám zatím Oaxaca připadá hrozná! Přebíhání rušné tři proudovky s těžkýma batohama tomu taky nepřidalo. Hostel navíc stojí 70pesos/os, ale alespoň jednu noc tu zustanem, protože toho máme po dnešku fakt dost. Když jsme šli do našeho pokoje, měl jsem pocit, že jsme teprve na nějaký chodbě, ale ejhle, oni tam najednou byli postele. Pokoj totiž nemá dveře, jen závěs a mříž, jde se chvilku po schodech a pak najednou malá místnůstka, kam se sotva vešli tři postele. Zvyklí jsme si ale na to rychle a dokonce nám to teď přijde takový symaticky - vylezem z chodby a jsme hned v atriu se stolečky, židličkami a kresilkami, které slouží k večerní zábavě nebo poflakování během dne. Večer jsme ještě zašli do města najít nějakou levnou restauraci na večeři, ale ceny nám tu přijdou úplně neskutečný. Nakonec jsme s Marinem v jedny restauraci vysolili každý 30 pesos za pěkně hnusnou polívku, Květa si za 30 pesos dala alespoň tacos. Utahaný a tím vším lehce zklamání jsme večer padli brzy do postele.
Musel jsem pak skočit ještě pro jeden balík buchet a další mlíko, jakou jsme měli chuť k jídlu. Párkrát jsme potkali Ofélii, ale vůbec se k nám nehlásila, tak jsme se trochu divili co se děje. Asi nám ještě chtěla nechat trochu času, protože tak za hodinku a půl za náma sama přišla a ptala se, jaký to bylo "mágico, verdad!" a vůbec nám povídala o hobickach, za kolik je kupuje, jak vypadají a kdy asi rostou. Poflakovali jsme se kolem našeho hostelu, zašli jsme na dvě hodinky na internet (Květě vytuhul počítač, a to po hodině psaní dlouhého emailu, takže se ji majitel hrozně omlouval a odpustil ji 10 pesos - email.seznam.cz naštěstí emaily průběžně zálohuje, takže to nemusela psát všechno znovu - to by bylo vopruz, ze!) Večer jsme skoukli nádherný západ slunce, a zašli na večeři a čokoládu do naší restauračky. Pohoubičková kocovina s kterou jsme počítali se naštěstí nekonela.
Květa to prý měla stejný, teď už je ji ale žaludek tolik nezlobí. Zato včerejší nápadník nedal pokoj, pořád za Květou leze, neustále se na ní vyptává ( a to i před zraky své žárlivě manželky), takže teď Květa ze svých španělských frází používá nejčastěji: "jdi pryč!" nebo "nechci s tebou mluvit!". Jinak ale den ubíhá příjemné. Vaříme si ve středověké kuchyni, flákáme se v hamakách nebo, a to je nejlepší, bodyboardíme. Jsou tu opravdu výborně vlny, hlavně po obědě, kdy přichází příliv a zalije se dost dlouhá část mělké pláže. Jezdil jsem až do západu slunce a bylo to nádherný. Na jedné straně rudá obloha, na druhé už tmavě modrá a vykukují první hvězdy. Po večeři se nám podařilo uhamounit tři počítače v internet café (mimo jiné jsme koukali na 
Taky nám je pak nabídli po 3 pesos za kus. Před obědem jsme se ještě šli podívat na Playa del Amor, která je na východním konci pláže Zipolite a je uzavřena mezi skalami. Bylo tam docela zajímavé potápění, ale nepříjemné velké vlny a nebezpečné proudy, takže jsme se nepouštěli do žádných větších samostanych akci. K obědu jsme si Marinem udělali tři ryby, které jsme koupili, jen tak na oleji posolené a s cibulkou. Květa si nedala, pořád ji trápí střevní potíže. Mezitím ji ale odchytl syn majitele, že jdou s bratrem chytat ryby a sbírat mušle a jestli nechce jít s nima. Vrátila se úplně nadšená. Jeli na bodybordech ke skaliskam na druhé straně pláže, kluci se potápěli, a Květa se starala o síť s ulovkama, kterou měla zavěšenou na svém bodyboardu. Prý bylo docela těžký dostat se přes vlny na otevřené moře a taky nebyla žádná sranda udržet se na bodyboardu, který se potápěl pod tíhou nalovených mušli a ryb, ale zážitek to byl nádherný. Pozval ji ještě, že se půjdou za půl hodinky projít po pláži a trochu prosvistit španělštinu, tak to snad na příště domluví i pro mne, že bych si taky zkusil trochu zarybarit. Já s Martinem jsme mezitím bodyboardili a váleli jsme se v hamaku. Po Květě se začala shánět jedna majitelova dcera, a vypadala dost naštvaně. To jsme ale ještě netušili že je to žárlivá manželka toho kluka, s kterým je teď Květa. Když se vrátila, hrozně vyváděla a Květa byla úplně rozklepaná, že prý po ní házela kameny a pak ji vláčela zpátky k nám s klackem v ruce.
Museli jsme to žehlit, že opravdu o nic nešlo, ale nálada je od té doby dost napjatá, i když nás majitel (otec jejího manžela) ujišťoval, že je vše v pořádku. Navečer jsme chtěli na Internet, ale byl všude plný, a to i když je tu docela drahy: 15 pesos/h. Vyrazili jsme tedy rovnou do naší restaurace La Chuza. Květa si dala odvážné ovocný salát s jogurtem, já jsem si dal palačinku s ananasem - mnam. V deset jsme zašli na happy hour na diskotéku La Puesta. Bylo tam úplně prázdno, jen pár lidí sedělo na baru a dvě holky hráli ping pong. Dali jsme si dvě pivka za cenu jednoho, tedy za 15 pesos. Potom ještě jednou. Pak už byla nálada na tancování, i když hráli pořád dokolečka regeton, na parketě se krouli jen dvě holky, ktere oblejzali místní typci a pak jedna tlustá a jedna hnusná a stará energická ženská, která se snažila každého vytáhnout na parket, ale vsichni se ji báli. Martin to před půlnoci zabalil. Já s Květou jsme protestantivne zatanovali na regeton polku, dali jsme chvilku na starém děravém stolu ping pong a pak taky vyrazili do hajan.
Je v prvním patře, takže tam hezky pofukuje a vůbec je tu prijeme, když to srovnáme s betonovým pokojem v La Chuza. Tváříme se ale jako že nevíme, takže jsme to usmlouvali na 75 pesos na noc. Zeptal jsem se hned na bodyboard, protože jsou na něj úplně ideální vlny. Půjčují prý na 30 pesos na hodinu, což je docela dost. Ukecali jsme to na 50 pesos za 2 dny a to jde, ne? Je tu k dispozici i kuchyňka, ale vypadá jako z Flyntstonů - kamna jsou jen ohniště ve výšce pasu bez uhláku, bez komína, doutnají v něm kousky dřeva a když chce člověk vařit, tak si přidá dřevo a uhlíky rozfouká. Přes ohniště jsou položeny 4 železný dráty jako rošt. Je to ale sranda. Hned jsme si uvařili těstoviny způsobem, který určitě nepamatuji ani naše prababičky. Domácí jsou docela milí, takže tady asi pár dnů vydržíme. Objevili jsme tu v krámku 1,18 litrů piva 6% alkoholu za 15 pesos, tak jsme na večer hned jedno vyzkoušeli, když jsme sledovali západ slunce rozvalený v hamakach na terase jedné cabañe. Kolem devátý jsme se zašli podívat na fool moon party. Konala se na konci pláže, okolo ohně sedělo pár desítek lidí a poslouchali takovou mystickou hudbu. Bylo to docela fajn, ale moc klidný, tichý, takže trochu nudný. Asi půl hodinky jsem tam procvičoval španělštinu se trema holkama z Mexiko City. Květa s Martinem šli mezitím domů, takže jsem tam pak seděl chvilku sám, než si ke mě přisedla Clouee, která nás na fool moon party nalákala. Je to angličanka prý je tu v Zipolite jen 9 dní a tenhle nápad byl její. Sehnala pár kamarádů a zorganizovali patrně první fool moon party v Zipolite. Nepočítali s takovou účasti, takže velice brzo došlo pivo. Jinak ale měli připravené i jídlo (nějakou rybu) a spousta míchaných nápojů. Bylo to fajn, ale taky jsem to nakonec docela brzo zabalil a vyrazil domů, do naší cabañe.
Znovu jsme se raději zeptali a po dalších 20 minutách jsme úplně uřícení dorazili na malou ale nádhernou pláž se dvěma restaurackami. Je fakt hrozný vedro, takže jsme všichni hned naskákali do vody. Je tu super potápění, okolo pláže je spousta kamenů, které jsou porostlé malými korály mezi kterými se prohání víc ryb než jsem bylo na Utile. Jsou tu ale i malé meduzky, které skoro nejsou vidět, ale trochu žahájí. To je docela nepříjemný. V jedné restauraci jsme si dali rybí plátky s hranolkama. Stalo to 45 pesos, ale ryby tam bylo opravdu hodně a pivko k tomu (corona s citronem a soli) jen za 10 pesos. Odpoledne jsme se vrátili do Puerto Angel, vzali si z kavárny své batohy, sedli si k silnici a čekali na nějaký pickup do Zipolite. Nic nejede, jen se o tas začali tahat taxikáři (jednu chvilku u nás staly tři), takže jsme nakonec podlehli a zaplatili 30 pesos. Taxikář byl ale super, hodně nám toho o Zipolite řekl a odvezl nás až k hostelu, který měl být nejlevnější. Tedy 120 pesos za noc. Zkusili jsme ještě pár okolních a našli La Choza, což je tady vyhlášena restaurace a ubotovani jsme tu ukecali na 110. Je to taková divná betonová stavba do čtverce, uprostřed je ale pěkně atrium s palmama, mezi kterými jsou zavěšené hamaky - a ty jsou fakt super. Ještě nikdy jsem neležel v tak ohromném hamaku. Opravdu je alespoň 4x širší, než ten můj. Stejně hamaky jsou i v restauraci, které má výhled na pláž. Večer jsme se šli projít po pláži, která je dlouhá asi 3km. Odchytla nás Clouee, nějaká anglicanka, že se prý zítra koná Fool moon party, a ať určitě prijdem. Tak uvidíme, vypadá to zajímavé. Cestou po pláži jsme se ptali po ostatních hotýlcích a cabañách na ceny a nikde nejsou ochotny smlouvat a klidně nás pošlou jinam! Hrůza, kde je to levné Zipolite z pruvodce, kde se dá sehnat ubytování pod 2USD/os?! Nakonec jsme sehnali hotýlek, kde nás nechají postavit stan, budem tam mít místnost na batohy, sprchu, záchod i kuchyňku za 25/os, takže se asi zítra přesunem sem. Sny o spaní v hamakach se rozplynuly, protože to tu nikde nenabízí, a když, tak bez moskytiéry, což by byla sebevražda!
Když jsme dorazili k molu, ohromila nás cena 95 pesos/os. No když už jsme tu, tak to za to dáme. Jsme tu zatím sami tak čekáme, odpočíváme a píšem pohledy. Měli jsme štěstí, že zrovna přijel zájezd polaku, který měli skupinovou slevu, takže jsme se svezli s nima za 75 pesos. Paráda, to už jde. Loď to byla fakt rychlá! Dva 200 koňový motory Yahama to vytáhli až na 62km/h. Měli jsme štěstí a opravdu jsme viděli krokodýly "supy", opice i leguány - vše s polským výkladem. Část řeky byla dost znečištěná - na hladině plavalo hromada větví a jiného bordelu. Říkali, že je to po deštích z hurikánu a viděli jsme spoustu lodiček, jak se snaží kanon vyčistit a bordel odvážet. Hloubka kanonu byla opravdu impozantní. I když měla výprava trvat přes dvě hodiny, tak jsme byli za hodku a půl zpátky. Chytli jsme colectivo do Tuxtly, která je odsud asi jenom 5km. Město je to docela pěkne, v ulicích spoustu stromů, pěkně čistě náměstí, tak jsme se rozhodli koupit lístek na autobus až na jedenáctou v noci a večer strávit v klídku tady. Dochází nám peníze (už vlastně ani nemáme na noční autobus), tak jsme vyrazili do bankomatu. Po neprijemnostech v Palenque se docela bojíme strčit kartu do bankomatu a už vůbec ne do BBVA. Nakonec to ale dopadlo dobře, takže máme i penízky i karty. Courli jsme se po městě (Květa si koupila čerstvě vymačkanou stavu z melounu a hrozně ji pobavilo, že ji to dali do obyčejného igelitového pytlíku na kterém udělali uzel a zapíchli do něj brčko), zašli na večeři (dal jsem si typický český vepřový řízek), na Internet (za 7/h) a poslední hodinku počkali v bufaci naproti autobusaku, kde jsme chvilku pokecali s jednou ženskou z Oaxacy.
Martinem vyždímali co to se dalo. Dokonce jsme si dali budíka na půl šestou ráno, aby jsme v ní vyměnili akumulátory. Super, takže konečně mužů zase GPSkovat o sto šest a Martin zase v pohodě fotit. Odpoledne jsme zašli na jednu hodinku na procházku k jednomu kostelu na kopečku. Chtěli jsme ještě na další vyhlídku na druhou stranu, ale když jsme se před tím stavili na hostelu, zrovna pouštěli dvojku Shreka, takže jsme tam vytuhli a na další výlet jsme se vyprdli. Bylo to ve španělštině, ale už už to známé, takže to bylo v pohodě. Naopak to bylo příjemné procvičení. Na večer jsme s Martinem koupili půlku kuřete, trochu zeleniny a udělali jsme si na terase BBQ. Květa si nedala, má chudinka nějaké střevní potíže, ale snad ji to brzy pustí, zítra chceme ze San Cristobalu odjet. Po kuřeti jsem ještě na chvilku skočil do města na Internet (jeden počítač, na kterém je na hostelu Internet zdarma je neustále obsazeny), pak na chvilku za Rahulem. Trochu jsme pokecali, dali jsme dámu, ale jsme docela utahaný, takže jsem šel po hodince do postele.
Na dve hodinky jsme se natahli a vsichni jsme utahany po nocnim prejezdu usnuli. Po dvanacty se udelalo docela hezky, tak jsme vyrazili na vodopady. Cesta podel koskad je lemovana comedory a suvenyry, kupodivu se tu neplati zadny vstup, voda v rece je hneda. Jinak je to ale moc pekny, po skoro hodine cesty jsme dokonce objevili pekne misto na koupani, bohuzel ne, tak jak jsme si predstavovali, pod, v nebo nad nejakym peknym vodopadem. Dobrou naladu nam udelal az kokos, ktery jsme si koupili za 10 pesos (ukecanych z 15). Nejdriv jsme brckama vypili mliko, pak jsme si ho jeste nechali rozsekat na 4 dily a nozema vydlabali duzinu. Zajedli jsme to trsem bananku (taky za 10 pesos), koukali na reku a bylo nam super. Vecer jsme ve vesnici shaneli levne pivko (v hospode stoji tretinka 15 pesos) a po dlouhem bloudeni po typicke mexicke vesnici jsme objevili boudu, kde nam zenska z chaladaku vytahla za 20 pesos litrovku Corony. Vypili jsme ji uz za tmy na lavicce s vyhledem na jeden maly splav uplne dole pod vodopady. K veceri nam Martin uvaril rajskou polivku s chlebem, dali jsme na chvilku pexeso a vytuhli.
Martin než jsme se setkali v Meride. Holt Yucatan je na to drahý (v porovnání s Palenque za 38 pesos). Na největší pyramidu se bohužel nemůže a jinak je areál relativně malý. Navíc je hrozný vedro, takže jsme se vždycky rozvalili někam do stínu s pěknou vyhlídkou na pyramidy nebo na hřiště na pelotu a pojídali pomeranče z ranče (vlastně mandarinky, ale to se nerýmuje) . Všude po pyramidách pobíhají leguáni, takže si člověk musí dávat pozor, aby na nějakého nešlápl nebo nesedl - to by asi oba bolelo. Když jsme se nabažili pyramid i mandarinek, vyrazili jsme na hlavní křižovatku čekat na něco, co by nás odvezlo do Campeche, odkud chceme nočním busem přejet do Palenque a dál na Agua Azul. Měl by jezdit nějaký bus, mohlo by přijet nějaké colectivo, ale nikdo nic neví nebo spíš každý říká něco jiného, tak prostě čekáme půl hodiny, hodinu,
hodinu a půl (mezitím jsme dostali hrozný hlad, tak jsme sežrali to jediný, co jsme měli: konzervu rozmixovaných fazolí - vypadá to jako hovno - pardon, ale jedí to tu ke všemu a je to náhodou moc dobrý a hlavně sytý), pak konečně přijel bus do Hopelchen, kde jsme chytli bus do Campeche. V Campeche jsme koupili lístky do Palenque (190 pesos/os :-( a pak teprve zjistili, že autobus jezdí z terminálu ADO nuevo, který je asi 2km daleko. Vzali jsme si raději taxík (byla už tma, 25 pesos za všechny není tak moc) a na hodinku sedli do restauracky naproti našeho autobusaku. Dali jsme si tacos, docela drahý, ale fakt výborný, snad z toho nebudem mít po cestě nějaké střevní problémy. V 10 jsme vlezli do pohodlného autobusu a vyrazili na šestihodinovou cestu. Kupodivu jsem se po cestě docela vyspal.
Když jsme si toho všimli, okamžitě nám sklaplo. S Martinem jsme se snažili zachránit situaci tím, že jsme rajčátka a cibulku odvážné snědli. Hostinský se na nás ale nepřestal mračit a ani si nevzal 4 pesos dysko. Cestou k pyramidám jsme se nechali vysadit u restaurant hotelu Rancho Uxmal, kde mělo být podle průvodce levné spaní v kempu. Objevili jsme tu jenom naštvanou majitelku, která se nám snažila vnutit hrozný pokoj za 150 pesos, a jestli prý nechceme, ať si postavíme stan za 75 pesos na "smetiště" vedle příjezdové cesty. Byli jsme z toho dost špatný, ale zdálo se, že jsme neměli jinou volbu. Okolo ranče široko daleko nic jiného být nemělo. Postavili jsme tedy stany a vyrazili na obhlídku okolí. Hned vedle jsme objevili další restauraci. Trochu mě odrazoval chlápek, který podřimoval rozvalený na zemi ve vchodových dveřích. Květě to ale připadalo sympatický, prý takový hrozně mexický. Nechali by nás tu přespat na krásném trávníčku hned vedle sprch a to dokonce i s bazénem vedle restaurace za 120 pesos. Ty ježibabě vedle jsme ještě neplatili, tak jsme si přenesli stany sem a ještě před setměním naskákali do bazénu. Večer jsme kecali u stanu, koukali na hvězdičky, hledali Velký vůz (bůhví, jestli je tu vůbec vidět) a pili pivka, které jsme si koupili v Mune.
dírami ve stropě jeskyně prosvítá sluníčko a barví vodu do nádherné modré, která se promítá i na stěny jeskyně. Do první jeskyně byl vstup normálně po betonových schodech, do druhé po krátkém žebříku a do třetí malým průlezem a po docela vysokém žebříku, který se netvářil bůhvíjak pevně. Měl jsem s sebou i potápěčské brýle a snorch, takže jsem si to opravdu užíval, bylo to něco neskutecnyho! V první jeskyni jsem viděl asi 3 metry pod vodou do skály vyryté srdce ve kterém byl nápis "David y Blanca 1989" :-) Mezi jeskyněmi jsme opravdu jezdili vagónkem (pro 4 lidi), který táhnul kůň. Když jel někdo proti, museli jsme vystoupit, kočí sundal vagónek z kolejí a pak ho znovu na koleje nasadit. Kůň se mezi tím pásl na trávě okolo tratě. Zpátky do Cuzama jsme jeli na trojkole, kde si sedíte vepředu na široké sedačce a za vámi za 10 pesos funí kluk z dědiny. Zkusil jsem si to s ním chvilku vyměnit a nebyla to sranda. Chtěli nás natáhnout, že prý zaplatíme každý ještě 10 pesos za batoh, hádali jsme se, že to měli říct dopředu, ale nakonec jsme jim dali alespoň 5. Do Ticulu, kde chceme spát, jsme dorazili až za tmy (do Acanceh 10 pesos, pak do Oxcutzab za 25, nakonec do Ticulu za 7 pesos), ona je tady totiž tma už v 6 hodin. Hledali jsme ubytování (pohybovalo se to po smlouvání kolem 150-170 pesos) a zabloudili i do luxusní posada El Jardin, kde nám velice příjemný majitel slevil ze 300 na 200 pesos za vsechny. Měli jsme nádherný pokoj s předsíni a na zahradě malý bazén. A to rozhodlo. Taky jsme do něj ještě večer naskákali. Majitel mi půjčil lana na zavěšení mého hamaku z Flores, takže jsem si ho dal na háky v předsíni a pokřtil ho - vydržel jsem v něm spát celou noc. Musím říct, že to nebylo tak špatný, i když mi ho majitel docela sprdnul, že je úzký a že on prodává 3x širší a tudíž lepší (hamak!!!).
V 13:28 jsem se probudil a vsiml jsem si, ze mam od Kvety SMSku, ze jsou v Meride a ze dorazi v 13:30 :-) V Mexiku me funguje Oskar, takze klidne piste SMSky nebo treba zavolejte (mam prichozi hovor za 11kc/minutu, to jde ne :-) Za par minut opravdu dorazili - stastne to shledani! Za prvni dva dny uz meli docela dost intenzivnich zazitku jako problemy s prestupem v Mexico City, kde cekali celou noc na let do Cancunu nebo nocni bloudeni a hledani kempu v Chichen Itza v desti mezi hotely za 200USD/noc. Martin uvaril ceske testoviny s omackou ala kure na paprice, mnam, mnam, mnam, prijemna vzpominka na Cechy. Konecne se mi podarilo vybrat penize z bankomatu (uz jsem mel jen 15 pesos). Objevil jsem totiz bankomat, kde se karou jen projizdi, takze ji nemuze sezrat! K veceru jsme se sli cournout do Meridy a skoncili v jedne levne hospudce, kde jsme si dali za 26 pesos litr piva a dostali k tomu zdarma spoustu jidla jako smazene kureci stehynka nebo nachos. S dalsim litrem prislo i dalsi jidlo, a kdyz jsme dali treti dostali jsme tolik jidla, ze jsme to skoro nemohli snist. Kveta trochu stavkovala, protoze se zatim boji jist uplne vsechno, ale my s Maritem jsme se k tomu postavili hrdine a neskutecne jsme se prezrali. Cena pak byla precijenom trochu vetsi nez za 3 piva, ale 90 pesos za tolik jidla a piti bylo fakt dobry. Vecer mi prestal fungovat digital. Pri zapnuti jen cvaka a nevytahuje objektiv. Tak to je teda bomba, co tu budu bez nej delat?!