Dopoledne jsme šli na malý výlet, je tu totiž opravdu nádherná krajina. Včera Martin s houbickama v hlavě z niceho nic prohlásil: "Ty lidi nevědí, co tu maj!" - to nás rozesmálo skoro tak dobře, jako když Květa nesla celou dobu prázdnou flašku fanty, pak pod cestou uviděla pár pytlů s odpadkama, hodila mezi ně flašku - chvilku jsme pozorovali jak se hezky kutálí, pak popošli 2 metry a Květa koukla na ceduli a nahlas a pomalu přečetla "se prohibe tirar basura" - zákaz odhazování odpadků. Teď už mi to tak vtipný nepřijde, buďto to neumím tak hezky napsat nebo za to srandu včera mohli houbičky. Kousek od hotelu se nás chytnul jeden pes a šel s nama celou cestu, jako by k nám patřil. Když jsme pak na jedné pasece svačili (co jiného než buchty s mlíkem), ani moc neloudil. Výlet byl jinak moc pěkný, i když se moc výhledu do kraje nekonalo, protože jsme šli skoro celou
cestu v lese, kde jsme ale zase mohli obdivovat na stromech rostoucí ..... (co to bylo za kytky, já si nemůžu vzpomenout, Květo pomoz!) nebo třeba jednu masožravou kytku, z který se Květa mohla "zvoslit", když ji viděla. Cestou zpátky jsme si v jednom krámku u cesty koupily levné pomeranče, výborný žlutý melou a taky jednu guajabu. Vůbec jsme to neznali, z chutí jsme byli trochu překvapený, ale nebylo by to tak špatný, kdyby jste si dokázali zvyknout na chuť mýdla. Po návratu jsme si z hotýlku vyzvedli svý batohy a rozvalili se i s naším psem u silnice, kam nám asi po půl hodině přijel autobus, který nás za 45pesos odvez do Oaxacy. Po cestě se země zbarvila do žluto-červena a stala se "takovou typickou Mexickou", jak to člověk zná z filmu. Rostou tu ohromné kaktusy, ani ten nejmenší by se nevěděl do skleníku květiny mámy. Oaxaca je ohromná! Skoro půl hodiny jsme jeli jejím ucpaným předměstím, po klídku v San Jose je to docela šok. Museli jsme si na chvilku sednou na autobusaku a promyslet, jak se co nejjednodušeji a nejbezpečněji dostat do hostelu Santa Isabel, který máme vyhlídnutý z průvodce. Nakonec jsme ani moc nebloudili, ale jinak nám zatím Oaxaca připadá hrozná! Přebíhání rušné tři proudovky s těžkýma batohama tomu taky nepřidalo. Hostel navíc stojí 70pesos/os, ale alespoň jednu noc tu zustanem, protože toho máme po dnešku fakt dost. Když jsme šli do našeho pokoje, měl jsem pocit, že jsme teprve na nějaký chodbě, ale ejhle, oni tam najednou byli postele. Pokoj totiž nemá dveře, jen závěs a mříž, jde se chvilku po schodech a pak najednou malá místnůstka, kam se sotva vešli tři postele. Zvyklí jsme si ale na to rychle a dokonce nám to teď přijde takový symaticky - vylezem z chodby a jsme hned v atriu se stolečky, židličkami a kresilkami, které slouží k večerní zábavě nebo poflakování během dne. Večer jsme ještě zašli do města najít nějakou levnou restauraci na večeři, ale ceny nám tu přijdou úplně neskutečný. Nakonec jsme s Marinem v jedny restauraci vysolili každý 30 pesos za pěkně hnusnou polívku, Květa si za 30 pesos dala alespoň tacos. Utahaný a tím vším lehce zklamání jsme večer padli brzy do postele.
cestu v lese, kde jsme ale zase mohli obdivovat na stromech rostoucí ..... (co to bylo za kytky, já si nemůžu vzpomenout, Květo pomoz!) nebo třeba jednu masožravou kytku, z který se Květa mohla "zvoslit", když ji viděla. Cestou zpátky jsme si v jednom krámku u cesty koupily levné pomeranče, výborný žlutý melou a taky jednu guajabu. Vůbec jsme to neznali, z chutí jsme byli trochu překvapený, ale nebylo by to tak špatný, kdyby jste si dokázali zvyknout na chuť mýdla. Po návratu jsme si z hotýlku vyzvedli svý batohy a rozvalili se i s naším psem u silnice, kam nám asi po půl hodině přijel autobus, který nás za 45pesos odvez do Oaxacy. Po cestě se země zbarvila do žluto-červena a stala se "takovou typickou Mexickou", jak to člověk zná z filmu. Rostou tu ohromné kaktusy, ani ten nejmenší by se nevěděl do skleníku květiny mámy. Oaxaca je ohromná! Skoro půl hodiny jsme jeli jejím ucpaným předměstím, po klídku v San Jose je to docela šok. Museli jsme si na chvilku sednou na autobusaku a promyslet, jak se co nejjednodušeji a nejbezpečněji dostat do hostelu Santa Isabel, který máme vyhlídnutý z průvodce. Nakonec jsme ani moc nebloudili, ale jinak nám zatím Oaxaca připadá hrozná! Přebíhání rušné tři proudovky s těžkýma batohama tomu taky nepřidalo. Hostel navíc stojí 70pesos/os, ale alespoň jednu noc tu zustanem, protože toho máme po dnešku fakt dost. Když jsme šli do našeho pokoje, měl jsem pocit, že jsme teprve na nějaký chodbě, ale ejhle, oni tam najednou byli postele. Pokoj totiž nemá dveře, jen závěs a mříž, jde se chvilku po schodech a pak najednou malá místnůstka, kam se sotva vešli tři postele. Zvyklí jsme si ale na to rychle a dokonce nám to teď přijde takový symaticky - vylezem z chodby a jsme hned v atriu se stolečky, židličkami a kresilkami, které slouží k večerní zábavě nebo poflakování během dne. Večer jsme ještě zašli do města najít nějakou levnou restauraci na večeři, ale ceny nám tu přijdou úplně neskutečný. Nakonec jsme s Marinem v jedny restauraci vysolili každý 30 pesos za pěkně hnusnou polívku, Květa si za 30 pesos dala alespoň tacos. Utahaný a tím vším lehce zklamání jsme večer padli brzy do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat