Docela jsem se prospal a probudili mě až snídaní. Trochu jsme pokecali s mexickou spolucestující. Prý mají v mexiku za rok jen jeden týden dovolené, to je nepředstavitelý! Letí za kámoškou do Španělska a pak do Itálie. Se svátkama jí to dá přes 10 dní a pak se zase vrátí a bude rok pracovat. Do Londýna jsme přiletěli tak pozdě, že jsem vystupoval z letadla v době, kdy se uzavíral gate na můj let do Madridu. Na terminál 1 jsem dorazil 5 minut po plánovaném odletu mého letadla a to nečekalo. Vystál jsem si frontu naštvaných lidí u přepážky British Airways.
Jediný jeich let byl přes Málagu. Do Madridu bych přiletěl 22:40. Původě jsem tam měl být v 17:30! Raul dnes večer slaví třicetiny, takže bych chtěl být v Madridu dřív, než se ožere a zapomene, že mám přiletět. Další možnost byla vystát si frontu naštvaných lidí u společnosti Iberia a zkusit se dostat na waitlist jejich letů. Mají dneska ještě tři. To je zvláštní, jak člověka hrozně uklidní, když vidí, že i ostatní jsou naštvaní, hádají se ve froně a navzájem se předbíhají. Dostal jsem se až do druhého letadla, které letělo 18:10 a to tak, že mi u přepážky Iberia v 18:05 řekli: "tak, a teď, ale během, na gate 22". Měl jsem hlad jako vlk, takže mě docela nepříjemně překvapilo, když za jídlo v letadle chtěli peníze. No jo přece! Iberia je levná aerolinka, ne jako British Airways se kterýma jsem měl původně letět! Na suchý sendwič za 4 eura jsem si raději nechal zajít chuť a dal jsem si jeden karamelový bombón, který jsem koupil v Cobánu za půl quetzalu. Do Madridu jsem kvůli časovému posunu dorazil až v 21:30. Zdrželo mě vyplňování dotazníku o spožděném batohu, který se teď toulá bůhnví kde, takže jsem se na metro dostal až v půl jedenáctý. Raul mi nebere telefon, no to ještě bude zajímavý. Naštěstí mám od něj narkeslenou mapku, jak se k němu dostat. Přejel jsem metrem s dvěma přestupama na stanici Avenida de la ilustración, chvilku bloudil po sídlišti, až jsem nakonec vítězoslavně zazvonil na jeho zvonek. Nic. Stál jsem v půl dvanáctý na chodníku v Madridu a přemýšlel co teď.
Raul konečně odpověděl na mé volání a mírně ožralým hlasem řekl, ať počkám u dveří, že už pro mě jedou. Za pár minut už jsem s nima seděl v baru u číňana se spoustou dalších Raulových kamrádů, kteří byli hrozně fajn a bavili se se mnou jako by mě už dávno znali. Pivo bylo zdarma, jídlo nakonec taky (byl jsem z Iberie pěkně vyhládlý), protože když Raul při odchodu zaplatil 120 euro, řekl číňan, že je to OK, že to stačí i na jídlo :-) Přesunuli jsme se na nějakou diskotéku s živou muzikou a zapařili až do šesti do rána. To mě absolutně nevadilo, protože jsem měl v hlavě ještě guatemalský čas, tedy o 7 hodin míň. Pil jsem pivko Desperádo, každou chvilku mě někdo na něco pozval, po návratu k Raulovi jsme ještě dali malibu, costarický rum a vodku (no to byla kravina!) a vyrazili do hajan. Raul mě uložil do své postele a sám se zkroutil v obýváku na gauč.
Jediný jeich let byl přes Málagu. Do Madridu bych přiletěl 22:40. Původě jsem tam měl být v 17:30! Raul dnes večer slaví třicetiny, takže bych chtěl být v Madridu dřív, než se ožere a zapomene, že mám přiletět. Další možnost byla vystát si frontu naštvaných lidí u společnosti Iberia a zkusit se dostat na waitlist jejich letů. Mají dneska ještě tři. To je zvláštní, jak člověka hrozně uklidní, když vidí, že i ostatní jsou naštvaní, hádají se ve froně a navzájem se předbíhají. Dostal jsem se až do druhého letadla, které letělo 18:10 a to tak, že mi u přepážky Iberia v 18:05 řekli: "tak, a teď, ale během, na gate 22". Měl jsem hlad jako vlk, takže mě docela nepříjemně překvapilo, když za jídlo v letadle chtěli peníze. No jo přece! Iberia je levná aerolinka, ne jako British Airways se kterýma jsem měl původně letět! Na suchý sendwič za 4 eura jsem si raději nechal zajít chuť a dal jsem si jeden karamelový bombón, který jsem koupil v Cobánu za půl quetzalu. Do Madridu jsem kvůli časovému posunu dorazil až v 21:30. Zdrželo mě vyplňování dotazníku o spožděném batohu, který se teď toulá bůhnví kde, takže jsem se na metro dostal až v půl jedenáctý. Raul mi nebere telefon, no to ještě bude zajímavý. Naštěstí mám od něj narkeslenou mapku, jak se k němu dostat. Přejel jsem metrem s dvěma přestupama na stanici Avenida de la ilustración, chvilku bloudil po sídlišti, až jsem nakonec vítězoslavně zazvonil na jeho zvonek. Nic. Stál jsem v půl dvanáctý na chodníku v Madridu a přemýšlel co teď.Raul konečně odpověděl na mé volání a mírně ožralým hlasem řekl, ať počkám u dveří, že už pro mě jedou. Za pár minut už jsem s nima seděl v baru u číňana se spoustou dalších Raulových kamrádů, kteří byli hrozně fajn a bavili se se mnou jako by mě už dávno znali. Pivo bylo zdarma, jídlo nakonec taky (byl jsem z Iberie pěkně vyhládlý), protože když Raul při odchodu zaplatil 120 euro, řekl číňan, že je to OK, že to stačí i na jídlo :-) Přesunuli jsme se na nějakou diskotéku s živou muzikou a zapařili až do šesti do rána. To mě absolutně nevadilo, protože jsem měl v hlavě ještě guatemalský čas, tedy o 7 hodin míň. Pil jsem pivko Desperádo, každou chvilku mě někdo na něco pozval, po návratu k Raulovi jsme ještě dali malibu, costarický rum a vodku (no to byla kravina!) a vyrazili do hajan. Raul mě uložil do své postele a sám se zkroutil v obýváku na gauč.
Skoro hodinu jsem stál ve frontě a byl jsem pěkně nervózní, protože se blížil čas odletu. Ten byl ale nakonec o víc než hodinu a půl zpožděný. S British Airways to prostě nikdy nebylo jednoduchý! Zašel jsem si alespoň na jídlo (v plavkách jsem totiž objevil 50 pesos) a dal si na rozloučenou s Mexikem co jiného než tradiční tacos. Palubní lístek jsem měl B-52 (doufám, že mě nikdo nezapáli a nevypije brčkem), takže jsem váhal, jestli to opravdu bude u okýnka, jak mi na check-inu slibvali. A ono fakt jo! Bylo to totiž v úplně poslední řadě, kde už je letadlo trochu užší a chybí tam dvě krajní sedačky. Vedle mě si sedla pěkná mexičanka, ale nemluvili jsme spolu. Zblajzli jsme večeří, koukl jsem na film (zkusil jsem Válku světů od Spielberga - hrozná kravina), který jsem ani nedokoukal a zkusil usnout. A povedlo se :-)
Byl to ten samý hostel, kde jsme s Carol byli v Antigua poprvé před oslavou narozenin Marie: Posada Refugio. Na zítřek jsem si za 5USD koupil odvoz z hostelu na letiště. Letím v 16:20, takže z Antigua pojedu mikrobusem ve 12:30. Mám už jen 120Q, tak uvidíme, kolik mi z toho zbyde po dnešní večeři. Carol měla končit v práci v půl pátý, ale do Antigua dorazila až v půl devátý. Dali jsme si sraz pod obloukem, kousek od náměstí. Když jsme se zdravili, tak na pusu nastavila tvář. Nějak jsem netušil, co to jako znamená. Šli jsme si sednout na pizzu do italské restaurace "Víno a sýr". Moc pěkná restaurace. Pizza byla sice drahá, malá, ale moc dobrá. Carol si dala jen salát. Seděli jsme, pili pivko (Carol víno, a to chce zpátky řídit), kecali, ale bylo to divný. Carol mě přišla taková odtažitá. Navíc byla hrozně unavená, takže jsme po jedenáctý zaplatili (já svojí poslední stovkou, na zítřek jsem si nechal jen dvacku, Carol zaplatila zbytek), rozloučili jsme se a Carol odjela domů. Taky jsem vyrazil k domovu, chvilku si zahrál Jumpana (docela dobrá hra, co mám na Palmu, ale nikdy jsem jí moc nehrál) a šel jsem spát.
Oběd v hostelu jsem si z důvodu šetření odpustil, ale dostal jsem od partičky z Guatemala City nějaký chleba, párky a fazole, takže jsem se nakonec docela najedl. Na chvilku jsem se rozvalil do hamaku (jó pohodička - napapaný bříško, teplíčko, sluníčko) a pak jsem se šel vykoupat a zaskákat si z houpačky. Docela jsem čuměl, když jsem viděl, že jeden kluk dokázal z houpačky skočit šipku. Někdy to musím zkusit taky. Ve čtyři jsem ze Semuc Champey odjel autobusem zpět do Lanquínu. Kamarádi z Guatemala City měli v Lanquínu auto a taky dnes jeli do Cobánu, takže mě ještě s jedním japoncem svezli. Prvních asi 10 kilometrů jsme jeli krokem, protože jsme na té hrozné prašné cestě plné děr a kamenů škrtali spodkem a párkrát jsme dokonce museli z auta vylézt. Zbytek už byl v pohodě. Řidič jel docela rozumně, i když mě trochu znervózňovalo, když si dal po cestě jedno pivko. V Cobánu jsem se vrátil do Casa Luna, kde už na mě čekal můj batoh. Zašel jsem na internet (tentokrát Tracy Champan, vystřídala nějaká splašená muzika) a docela brzo zalezl do postele. Před spaním jsem ale chvilku pokecal s němcem Patrikem, který tu studuje španělštinu. Je teprve na začátku a docela trpí, když s ním zkouší náš spolubydlící mluvit španělsky.
ale řidič po nás chtěl 15Q. Antonio se chvilku hádal, ale má naspěch, takže pak na cenu přistoupil. Já jsem řekl, že za 15Q nejedu a vyrazil jsem pěšky. Je to teda 10 kilometrů, snad ještě něco pojede. Když kolem mě mikrobus projížel, zavolal na mě řidič, ať si nastoupím, že zaplatíme dohromady 25Q - Antonio zaplatil uznale svých 15Q, na mě zbylo 10. Dovezl nás až ke vstupu, kde mě skásli o 25Q, ale na mojí padesátiquetzalovku neměli dost na vrácení, takže mi 10Q vrátí až při výstupu - uvidíme! A opravdu, když jsem se už docela pozdě vracel přes vstupní bránu, maník tam pořád byl a peníze mi vrátil. Semuc Champey je opravdu nádherné. Voda přepadává přes nízké kaskády, je hezky čistá a ani není moc studená, vše je v hlubokém údolí porostlém džunglí - prostě romantika. Ve dvou to tu musí být super! Carol kde jsi? Potápěl jsem se alespoň u kamenů na dně jezírek, které byly asi jen ve dvoumetrové hloubce. Některé jsou výš, takže se na ně dá stoupnout nebo i sednout. Byla škoda, že jsem tu neměl své potápěčské brýle, ale dalo se pod vodou v pohodě koukat i bez nich. Nad kaskádama teče silný proud řeky do díry pod skálou a protéká pod všemi jezírky. Spadnout tady do vody asi znamená konečnou. Z jedné strany je převis chráněný plotem, z druhé ale ne, takže se to třeba občas někomu povede. To ale při koupání v jezírkách vůbec netušíte. Na konci voda zase vytéká a vlévá se zpět do řeky. Podle rady od Katji (jedné němky z Tikalu), jsem ještě před západem slunce vylez na vyhlídku Mirador. Byla to docela výška a výhled byl docela špatný kvůli okolním stromům. Kaskády odtud nebyly vidět vůbec. Co se na tom Katje tak líbilo? Těsně před západem jsem se vrátil po silnici na Lanquín asi jeden kilometr k hostelu Las Marías - také doporučený od Katji. Spát ae tu dá buď za 25Q ve společné ložnici nebo za pouhých 10Q v hamaku. Ten ale nemá moskytiéru. Všimnul jsem si, že společné ložnice taky nejsou chráněné, takže to tu asi s komárama nebude tak zlý - ušetřím a budu tedy spát v hamaku. Jsou navíc docela pohodlné. U řeky je pěkná houpačka. Pár lidí se houpalo-koupalo, pár jen tak sedělo na břehu a kecalo. Dal jsem se do řeči s Jenny z Austrálie - moc milá holka. Žila 3 měsíce v Praze. Bydlela kousek od I.P.Pavlovy, takže jsme byli skoro sousedi. Prý se do Prahy ještě jednou vrátí. Chtěla by tam pracovat: vyrábět loutky, tak se třeba ještě uvidíme. Po sedmý je v místní restauraci šťastná hodinka: 3 piva za 25Q, tak jsem toho hned využil. Sedl jsem si ke třem klukům, co sem přijeli na víkend z Guatemala City. Byla s nima hrozná sranda. Vydrželi jsme kecat až do zavíračky. Oni pak ještě koupili sedmičku whisky a tak jsme při svíčkách vydrželi až do půl druhý. Já se pak odvalil do hamaku. Spalo se dobře, akorát jsem v noci trochu klepal kosu. Ale fakt jen trochu. Komáři nebyli žádný!
Když jsme po půl hodině dorazili na hlavní silnici carretera-1, dokonce jsem si sedl a po cestě do Guatemala City jsem se kochal v dálce vykukujícíma sopkama, které už jsem dokonce začal podle tvaru poznávat: San Pedro, Atitlán s Tolimánem, Fuego s Acatenangem a Agua. Autobus nás vyhodil někde v Guatemala City. Pohotového taxikáře jsem s díky odmítnul a zapnul GPSku. Měl jsem označený hostel Fenix, kde jsem spal druhou noc v Guatemala City a terminál autobusů do Cobánu je jen o blok vedle. GPSka řekla 2,7km někam tam a šipka mířila k severu, ufff to je dálka. Nějaký lidi, mě řekli, ať jedu autobusem, tak jsem šel na silnici, které vypadala jako hlavní a chytl první autobus. Řekl, že jede do zony 1 a to mě určitě přiblíží. Nakonec mi sympatický řidič poradil kde projíždí nejblíž k terminálu. Odtud to bylo už jen 3 bloky. Podle průvodce jezdí do Cobánu nejluxusnější autobusy, které v Guatemale najdete. Stál 50Q (což je na Guatemalu fakt dost), ale zase byl fakt pěkný, klimatizovaný a pustili nám film Národní poklad s Nicolasem Cagem, který už jsem viděl cestou z Oaxacy. Tentokrát byl ale v angličtině, tak jsem konečně pochopil konec. V Cobánu se mě hned chytlo pár naháněčů, prý taky obyčejných turistů, kteří mě poradili hostel Casa Luna za 35Q. V zájmu štřícího programu jsem ještě obešel pár dalších, ale nakonec jsem se stejně potupně vrátil. Našel jsem za 25Q, ale nevypadalo to na to, že bych tam mohl nechat velký batoh, až se zítra pojedu jen tak na lehko podívat na dva dny do Semuc Champey. Taky v Casa Luna nabízí za 20Q snídani a říkají, že opravdu velkou, takže jí asi zítra zkusím. Zašel jsem na Internet za 8Q/h, kde hráli pořád dokolečka Tracy Chapman, tak jsem tam přijemně strávil 2,5 hodiny. Večer jsem se na hostelu seznámil s lidma, kteří chtějí zítra jet do Lanquínu, který je kousek od Cobánu. Jsou mezi nima i dvě docela pěkný holky, ale tak strašně namachrovaný cestovatelky jsem už dlouho neviděl.
(narvaný autobus tady musel jet na jedničku) mi ale výběrčí batoh sebral, zmizel s ním v zadních dveřích a za jízdy ho přivázal na střechu, snad! Docela se mi ulevilo, když jsme na Los Encuentros přesedali do kamionety na Chichicastenango a batoh na střeše opravdu byl. Čekal jsem, že střed Chichicastenanga bude během trhu narvaný k prasknutí. Naštěstí to tak hrozné nebylo. V pohodě jsem se i se svým maxibatohem prodral přes tržiště a ubytoval jsem se za 30Q (ukecáno z 35Q) v hostelu El Telefono. Bydlím v pokojíčku na terase s výhledem na hřbitov. Už na první pohled je takový neobyčejný s ohromnými barevnými náhrobky, prostě nádhera! Na trhu jsme s korejcem strávili přes dvě hodiny. Ceny jsou tu podobné jako v Santiagu, skoro vše se dá ukecat na míň než na polovičku, jenom musíte svojí první nabídku hodit hodně nízko, protože obchodníkova cena je naopak hrozně vysoko. Je tedy normální na cenu 200Q, říct, že dám jen 40. Takový typický strýček Skrblík. Proběhne dlouhé vyjednávání, on chce 150, já dám maximálně 50, on sleví na 120, já víc nedám, odcházím, on sleví na 100, nakonec se cena ustálí třeba na 90Q, 80Q. Pak mi někdo řekne, že se to dá koupit i za 50Q! Po vyčerpávajícím obchodování jsme si s korejcem udělali krátký výlet na posvátné místo Pascual Abaj, ale bylo to zklamání. Nebylo tam nic zajímavého: pár otravných prodejců suvenýru a chlap s ženskou, kteří zrovna prováděli rituál obětování... tedy jen nějaké jídlo, které zapálili hrstí svíček. My jsme dali na tržišti oběd za 15Q (takhle obětuju jídlo já),
Sunj si vyzvedl u mě v pokoji věci a odjel. Teď už vlastně ani nevím kam, asi měl namířeno do Antiguy. Na chvilku jsem se rozvalil na postel, přeci jen jsem po tom dneším vstávání docela unavený. Chvilku jsem si zkoušel spravit utrženou šňůru od sluchátek od palma, ale bez úspěchu, takže jsem chvilku poslouchal muziku jen z palmího pidirepráčku, než si kluk odvedle pustil docela nahlas nějaký techno. Vyrazil jsem tedy raději na Internet. Chtěl jsem se vrátit ještě za světla, protože z naší terasy je určitě pěkně vidět západ slunce, ale samozřejmě jsem to nestihl. V pološeru a už za docela velké zimy jsem na terase napsal pár pohledů (dorazí asi až pár týdnů po mě) a docela brzo vytuhnul. Zítra mě čeká náročný přejezd do Cobánu. Už dlouho přemýšlím, jestli pojedu směrem na sever na Santa Cruz del Quiché a pak silničkou přes horské vesničky, což by bylo určitě hrozně zajímavé, ale podle toho, co píšou v průvodci nebo co mi říkali ostatní, je velké riziko, že bych někde zůstal den nebo dva bez dopravy a třeba musel stopovat. To mi přišlo s mým velkým batohem jako zbytečný risk, a tak jsem se rozhodl to vzít přes Guatemala City - což nakonec bude taky určitě zajímavé, mnohem delší, dražší, ale určitě rychlejší.
Ze začátku (hlavně u pivka v comedoru) mě to docela bavilo, pak už jsem ale začal být unavený ustavičným smlouváním - obchodníci vždycky začnou na nesmyslně vysokých cenách a trvá dlouho, než sleví na rozumnou cenu. Něco jsem ale nakoupil. Část mi pomohl Sunj odvézt na lodi, část jsem si odvezl zpátky v kajaku. Vítr i vlny jsem měl tentokrát do zad, takže to bylo velice příjemné, ale čas jsem pod hodinu nedostal. Večer jsem si v San Pedru vyzvedl nějaké věci, které jsem si nechal za 8Q vyprat (bylo toho málo) a cestou domů jsem si na zítřejší cestu koupil nějaký chleba. Tu holku, co ho prodává znám už z dřívěška, vždycky sedí na zídce u chodníku, na klíně košík a volá na lidi: "Hay pan! Pan de canela, pan de coco, pan de banana! Quiere pan?". Neměla drobné, takže s mojí stoquetzalovkou někam doběhla, ať jí prý košík na chvilku pohlídám. Jak jsem tak seděl s košíkem na klíně a čekal, tak jsem taky začal na lidi volat "hay pan", všichni z toho měli hroznou srandu, ale nakonec jsem jeden chleba prodal - kokosový za 6Q. Zítra vyrážíme s korejcem na trh do Chichicastenanga. Pojedeme autobusem v 6 ráno, takže jsem si už večer sbalil batoh, ať jsem na ráno připravený a můžu si pospat až do 5:30. Po dnešním nákupu se mi docela nafouknul a ztěšknul. Ulehčil jsem mu alespoň trošku tím, že jsem zahodil svoje sandály, které se mi dneska v Santiagu rozpady. Snad to bez nich ten poslední týden nějak vydžím.
To se mi zdálo až neuvěřitelný, po tom, co jsem před dvěma měsíci viděl stovky metrů silnice pokrytý metr tlustou vrstvou bahna a kamenů. Taky nám ukázal Nariz del Indio na který jsme kdysi s Raulem a Nikol nenašli cestu a vylezli jsme na jiný kopec asi 7km od Santa Clara. Nariz je ze Santa Clara kousíček a je hezky vidět i ze silnice - ona tenkrát vlastně byla docela mlha. Vyrazili jsme pickupem do San Juan, ten se ale v půlce cesty zastavil a už ho řidič nenastartoval. Chvilku jsme čekali, co jako bude, pak kolem nás projel autobus do San Pedra, ale ani když jsme na něj zuřivě mávali, tak nám nezastavil. Takže jsme vzali svých pár švestek a vyrazili pěšky. Mě se teda velký batoh docela pronesl. Šli jsme za chlápkem ze San Pedra a ten nás vedl zkratou přes kávové pole, které ale byly ještě po hurikánu plné kamenů. Občas na nich seděl nějaký domorodec s mačetou. Když jsme se konečně dostali na silnici, chytli jsme si pickup do San Juan a tam další do San Pedra. Ubytovali jsme se s korejcem (nevím jak skloňovat jeho jméno Sunj) společně v jednom pokoji v mně dobře známém hostylku Posada Xetawal. Stalo nás to kazdyho 15Q/noc. Když jsem tu byl před dvěma měsíci, tak mě to stalo taky 15Q, i když jsem byl v pokoji sám. Chtěli jsme to usmlouvat na min, dokonce se šli podívat i po ostatních hostelech, ale připadá mi, že tu s cenama nějak přitvrdili! Prý teprve před týdnem sem začali najíždět turisti (po hurikánu tu bylo úplně mrtvo), takže to asi berou jako začátek turistické sezóny. Je docela teplo, svítí sluníčko, takže jsem hned vzal plavky a ručník (ne ten jsem vlastně zapomněl...) a vyrazil na molo Casa Elena. Molo bylo plne místních děti, žádný turisti, ale voda byla super, sluníčko taky - tak jsem si San Pedro už ani nepamatoval. Sunj přišel taky s plavkama, ale když viděl, se je u mola hned hloubka, tak říkal, že si na to se svým plaveckým umění netroufá. Večer jsme zašli do baru Barrios na super večeři a na akční pivko 1l za 18Q. Je pátek, takže to tu docela žije. Šli jsme se ještě podívat do baru Freedom, kde hraje živá muzika a dali tam kulečník. To tak bylo za večer vše, Sunj není žádný pařic, takže jsme před 12 šli domu.
Pokračovali jsme vesničkou dál. Přesně takhle nějak jsem si představoval guatemalskou horskou vesničku (jsme ve výšce 2500mnm). Polorozpadlé chýše, chalpi pracující na poličkách (asi bramborových, kukuřice už jim asi v tyhle výšce neroste), mávají na nás a smějí se, ženský nosí na hlavě džbány s vodou. Došli jsme až na výhled na další údolí a viděli jsme, proč se to tu jmenuje "brána do nebe". Zem jakoby tu končila a za ní hluboké údolí ve kterých se válely mraky hluboko po nama. Prý tady odněkud má jezdit autobus do Huehuetenanga, že bych se nemusel vracet zpět do Todos Santos, a opravdu jsme objevili kamionetu, která právě dojížděla do Tres Caminos, odkud už chytnu přímý bus do Huehue. Ten byl ale pěkně narvaný. Naštěstí lidí začali v dalších vesnicích vyspovat, takže jsem si dokonce sedl. Z Huehuetenanga už toho jezdí hodně, takže nebyl problém se ještě za světla dostat zpět do Xela. V hostelu Casa Angertina jsem potkal Nikol se sestrou a kamarádkou Katkou - to je náhoda. Jdou na nějakou benefiční večeři, kterou pořádá místní turistická organizace Quetzaltrekers na podporu děti v Xela. Já jsem si navařil večeři v podobě těstovin se sýrem, cibuli a avokádem. Zbytek večera a velký kus noci jsem strávil na levném Xelskem interentu a taky jsem si tu vypálil fotky na CD za pouhých 12Q.
Georgias jsou prý totiž zničeny po hurikánu Stan, navíc je tam doprava komplikovanější a dražší, takže to asi nemá cenu zkoušet. Kamioneta mě vyhodila na odbočce do Aguas Amargas a poslední kilometr jsem šel pěšky. Asi jsem si to představoval trochu jinak, trochu víc přírodněji. Jsou to dva betonový bazény na konci údolí. Jeden z nich je úplně rozbitý, okolo druhýho se pořád valí pár ohromných kamenů. Jeden chlápek mi říkal... tenhle kámen je po zemětřesení před x lety, tenhle je po hurikánu Mitch z roku 98, no a tenhle je letos nový od hurikánu Stan. Jinak okolí je opravdu nádherné. Bazénky jsou pod vysokou skálou na konci údolí plného bujné vegetace a ven z údolí je vidět vrcholek sopky Santa Maria. Byla sranda jak místní lidí v bazénku zkoušeli polavat. Oni to tu asi moc neumí. Jeden kluk se nadechl, lehl si do vody, a chvilku plácal rukama, jako by napodoboval kraul po dvaceni vteřinách snažení se pohnul o 2 metry a pak se postavil a vyčerpané se zhluboka dychal. Pak se asi chtěl ukázat jeho tatínek, tak předvedl docela peknyho kraula, dýchat u toho ale neuměl, takže skončil uz po 10 sekundách jako synáček. Lákalo mě, ukázat jim, jak se plave v Evropě, ale nebyl jsem si jistý, jestli je bezpečný do vody potápět hlavu. Na Novém
Zélandu to bylo ve všech termálních bazénech zakázany kvůli nějaký bakterii. Tady nic nepíšou, ale kdo ví. Za to za machrovani to nestojí! Vede tu i cesta do Fuente Georginas (pry 40 minut), kousek jsem po ní zkoušel jít, muselo to být nádherný, ale části jsou stržené po povodních po hurikánu a místy je to dost nebezpečné až nemožné. Cestou zpět jsem se zase stavil v Zunilu a omrknul místní ovocno/zeleninový trh, který se konal na mostě přes řeku. Ptal jsem se na cenu rajčat a prý 60Q. Co? Jo za bedýnku! Ono se tu totiž prodává jako ve velkoskladu, pro kusovky jsem musel zajít na jiny trh. Večer jsem si z toho navařil: brambory s cibulkou a místním sýrem (stojí 6Q asi 200g a chutná dost jako tvaroh), a k tomu rajčátka.
Nejdřív jsme jeli s jedním amigem asi kilometr na korbě, pak jedním chicken busem asi 7km, pak konečně přímý ale neskutečně narvaný chicken bus až do Xela. Neměl jsem si ani kam dát malý batoh (velký se vezl na střeše), tak jsem ho prostě přivázal za popruhy za držadla u stropu a sám jsem stál v rozkroku někomu, kdo seděl přes uličku levou půlkou zadku na levé sedačce a pravou půlkou na právé. V Xela jsem se s francouzi rozloučil, jedou až do Panajachel, a vyrazil pěšky do centra. Je to asi 2,5km a bylo docela vedro, takže jsem byl rád, když jsem konečně dorazil k hostelu Casa Argentina, kde budu spát ve společně ložnici za 20Q. Hostel vypadá hrozně sympatický, ostatní lidí už mi tak sympatický nepřijdou, ale třeba si zvyknu. Na jídlo jsem zašel do jedné Mayské restaurace (Maya Café na rohu 13 avenue a 5 calle). Za 20Q jsem dostal docela slušnou porci masa, pěknou oblohu a limonádu zdarma. Zašel jsem se podívat na hlavní náměstí, ale je zrovna v rekonstukci, takže za plotem. Xela se mi začala líbit až, když jsem tu objevil internet za 4Q/h, a taky jsem tam docela dlouho vytuhnul. V půl devátý večer jsem se konečně dovolal Carol (do tý doby to jen tůtato a nic to nedělalo), ale akorát mi to zkazilo náladu. Jednak jsem ji probudil, takže mluvila trochu z cesty, navíc říkala, že zase na mě nebude mít moc času. Prý jen tak na oběd nebo večeři a kvůli tomu se asi na můj poslední víkend do Guatemala City hnát nebudu a raději se zajedu podívat do hor na sever od Xela. Uvidíme se snad poslední den před mým odletem. Mám z toho náladu pod psa, navíc je tu večer ukrutná zima a docela fouká vítr, takže jdu raději brzo spát.
(většinou ADO nebo OCC) vyjdou docela draho. Květa s Marinem platili každý za cestu do Palenque 444pesos, mě cesta do Tapachuly vyšla na 271pesos. Je ale fakt, že to jsou docela velký vzdálenosti a autobusy jsou fakt neskutečně pohodlne. Cestou na autobusák jsme se dostali do nějaký pouliční výstavy okolních vesnic a co bylo nejlepší - s ochutnávkami místních jídel i pití. Tím jsme alespoň trochu dohnali chudou snídani. Odpoledne jsme vyrazili na trh koupit nějaké suvenýry a vůbec dárky k Vánocům. Po hodině rozchodu a lítání po tržnici jsme se všichni vrátili ještě před domluveným časem a pěkně votráveny, že nic poradnyho nemaj a když něco maj, tak hrozně draze a velice těžko se s nima smlouvá. Vrátili jsme se na hostel, uvařili poslední společně těstoviny a pak rychle letěli na autobusak, protože Květě a Martinovi to za chvilku jede. Vzali jsme si taxíka za 25 pesos, protože je to na autobusak opravdu dálka a s těma těžkýma batohama se nám tahat opravdu nechtělo. Po smutném rozloučení s Květou a Marinem jsem měl ještě čas na dvě hodinky na internet a pak jsem taky nasedl do svého busu a vyrazil na noční jízdu. Prvních pár hodin bylo hrozných. Hrozně mě bolelo za krkem a vůbec jsem se nemohl na sedačce nijak uvelebit. Pak naštěstí chlápek, který seděl vedle mě vystoupil, takže jsem měl dvousedacku pro sebe a mohl jsem se zkroutit mnohem pohodlněji a dokonce se na chvilku prospat.
Asi po půl hodince jsme stopli auto, které nás svezlo na korbě až k cíli. Ve vesnici před Hierva de Agua jsme si museli koupit lístek za 10 pesos/os. I když na něm bylo napsáno, že platí i jako vstup do Hierva agua, tak po nás chtěli u vstupu 15 pesos (teď si nejsem jistej, jestli to nebylo dokonce 25), že prý ten za 10 pesos z vesnice je neplatný, a že je to jen za průjezd vesnicí nebo co. No tak to mě teda podrž. Mám v ruce lístek na kterým je výslovně napsáno, že platí i jako vstup a najednou tu neplatí! Nedalo se nic dělat, museli jsme zaplatit znovu. Vzpomněl jsem si, ze kamionetak z Mitly říkal, že on jezdí jinudy a že se tedy 10 pesos s ním platit nemusí. Samozřejmě jsem mu to nevěřil, ale asi na tom něco bude. Takže nás to o moc levněji nevyšlo, bylo to ale zajímavější a hlavně jsme těm židákům kamionetakum nic nezaplatili. Hierva de Agua je o dost chudší na koupání než asi Turecko. Pořádný "bazének" je tu jen jeden a voda v něm je docela studená. Co tu ale bylo nádherný byl asi 3km okruh s různými vyhlídkami. Po absolvování okruhu jsme ještě rádi do studeného bazénku skočili, jaké nám bylo vedro, ale jen na chvilku, dyl se to fakt vydržet nedalo. Bylo už docela pozdě, tak jsem začali shánět dopravu zpátky. Chytli jsme jednoho kamionataka, který si samozřejmě řekl o 25 pesos/os. Byl tu ale sám, takže klidně mohl smlouvat. Cena skončila na 50 za všechny tři, ale prý nikomu ani muk, že jedeme levněji. Zpátky jsme opravdu jeli jinou cestou, takže by jsme cestou sem s kamionetou zbytečných 10 pesos platit nemuseli. V Mitle jsme docela vytuhli. Sháněl jsem se tu totiž po mezcalu, který by tu měl být dobrý a levný, jenže se v tom samozřejmě nevyznám a z flašek s ručně malovaným nápisem "Mezcal" se trochu bojím. Jednou mi dokonce mezcal nabídli jen tak v litrovým kanistru. Nevím, třeba byl dobrý, ale věřte jim, že z toho neoslepnete. Objevili jsme taky pěknou restauracku s levným a dobrým jídlem, takže na autobus do Oaxacy jsme vyrazili až za tmy. Naštěstí hned jel. Cestou na hostel jsme koupili jeden ananas a celyho melouna a udělali si před spaním ovocné hody. Večer jsme si taky uvědomili, že vlastně budem muset brát antimalarika ještě měsíc po návratu a úplně jsme se zhrozili, jestli třeba Silvestr nevyjde na neděli, kdy kvůli antimalarikum nemůžeme pít. Ufff, je to sobota!