Ráno jsme po lehké snídani vyrazili do naší restaurace a objednali si s Marinem dva houbové čaje (po 70 pesos). Květa se pořád bojí, ani ódy na houbičky od holek ji nepresvedčily. Čaj chutnal jako citrónový, ani z něj nebyli houby moc cítit. Raději jsme čaj ani nedopíjeli, na celou dávku jsme trochu srabi. Ofélie - majitelka restaurace nám po chvilce poradila, ať se jdem trochu projít, ukázala nám cestu přes silnici někam dolů do lesa a popřála: "buen viaje!". Zezačátku to nebylo nic moc, jednak jsme pořád nevěděli, co od toho čekat, navíc se mi v lese moc nelíbilo. Pak jsme se ale dostali nad les na místo, kterému jsme začali říkat "na smetišti" a tam to začalo být super. Až se vrátím budu vyprávět. Nejsilnější zážitky asi byly: těch pár odpadků u cesty, které byly úplně nádherné barevné nebo moje teplá polartecová mikina, která mi chvilku připadala jako malinká, tenoučká, jako z papírů, kapesník se mi úplně ztrácel v ruce (furt jsem se tomu divil a Květa se mi hroze smála), starý dřevěný žebřík na zemi u kostela, který mi připadal jako velký a bytelný, úplně zářil novotou, pak třeba moje nadšeně zvolání : "tý jo, já mám velký boty!" nebo když mi při pití z půl litrové falšky fanty přišlo hrdlo tak ohromný, jako když piju z kýble, že jsem se bál, že se celý poliju a úplně jsem napoprvé ucuknul. Všechno mi ale přišlo super, dokázal jsem si ty pocity hezky vychutnávat nebo z toho zase naopak lehce uniknout, myslet a koukat na něco jinyho a být na chvilku normální. Přesně jak nám Ofélie říkala, "hlavně v pohodě". Když jsme se vrátili, dali jsme čínskou polívku, zbytek buchet od rána (prodávají tady docela velký balík za 10 pesos) a mlíko, na který jsme měli hroznou chuť.
Musel jsem pak skočit ještě pro jeden balík buchet a další mlíko, jakou jsme měli chuť k jídlu. Párkrát jsme potkali Ofélii, ale vůbec se k nám nehlásila, tak jsme se trochu divili co se děje. Asi nám ještě chtěla nechat trochu času, protože tak za hodinku a půl za náma sama přišla a ptala se, jaký to bylo "mágico, verdad!" a vůbec nám povídala o hobickach, za kolik je kupuje, jak vypadají a kdy asi rostou. Poflakovali jsme se kolem našeho hostelu, zašli jsme na dvě hodinky na internet (Květě vytuhul počítač, a to po hodině psaní dlouhého emailu, takže se ji majitel hrozně omlouval a odpustil ji 10 pesos - email.seznam.cz naštěstí emaily průběžně zálohuje, takže to nemusela psát všechno znovu - to by bylo vopruz, ze!) Večer jsme skoukli nádherný západ slunce, a zašli na večeři a čokoládu do naší restauračky. Pohoubičková kocovina s kterou jsme počítali se naštěstí nekonela.
Musel jsem pak skočit ještě pro jeden balík buchet a další mlíko, jakou jsme měli chuť k jídlu. Párkrát jsme potkali Ofélii, ale vůbec se k nám nehlásila, tak jsme se trochu divili co se děje. Asi nám ještě chtěla nechat trochu času, protože tak za hodinku a půl za náma sama přišla a ptala se, jaký to bylo "mágico, verdad!" a vůbec nám povídala o hobickach, za kolik je kupuje, jak vypadají a kdy asi rostou. Poflakovali jsme se kolem našeho hostelu, zašli jsme na dvě hodinky na internet (Květě vytuhul počítač, a to po hodině psaní dlouhého emailu, takže se ji majitel hrozně omlouval a odpustil ji 10 pesos - email.seznam.cz naštěstí emaily průběžně zálohuje, takže to nemusela psát všechno znovu - to by bylo vopruz, ze!) Večer jsme skoukli nádherný západ slunce, a zašli na večeři a čokoládu do naší restauračky. Pohoubičková kocovina s kterou jsme počítali se naštěstí nekonela.
Žádné komentáře:
Okomentovat