Ráno mi Alexandra zdělila tu radostnou novinu, že se od jedné hodiny jedem potápět! Ráno jsme ještě dokončili nějakou teorii, napsal jsem si testík a v půl jedný jsme začali s přípravami. Budu teď s Alexandrou sám, tak alespoň nějakou výhodu to má. Loď nám nekotví u našeho mola, ale má ji kapitán u baráku, takže jsme vše připravili a naložili nastojené láhve na auto, převlíkli jsme se do gumy a vyrazili na korbě za kapitánem. Alexandra se tam chvilku s někým hádala, z čeho jsem rozuměl akorát "mierda!". Kapitán se prostě ztratil, nikdo neví, kde je. OK, otočili jsme to, odstrojili láhve, svlékli neopreny. Nikdo to nějak neřešil, ale já jsem byl nasraný na maximální míru. Nechtěl jsem ale nikoho prudit, Alexandra za to asi nemůže, ale fakt mě to hrozně sralo (omlouvám se)! Vzal jsem si masku a šnorch a vyrazil za Pelikána až ke kanálu. Ten jsem přeplaval a pěšky dorazil k první potápěci bójce. V kanálu byla taková divná voda trochu do červena a
připadala mi na povrchu hrozně slaná, protože když se v ní člověk pohnul, tak se hrozně zamžila. Zašnorchoval jsem si skoro hodinu okolo první bójky. Hloubka tam byla kolem 5 metrů a spoustu věci na koukání. Bez ploutví a závaží se ale nedalo potápět, tak jsem to pozoroval jen tak z hladiny. Viděl jsem ale jednu želvu! Plavala si klidně pode mnou, dokonce mě jednou pomalu obkouzila a celou dobu mě zkoumavě pozorovala. Měl jsem na dlaních navlečené svoje sandály, takže jsme plavali dost podobně - asi ji to přišlo zajímavý. Večer jsem si uvařil v naší kuchyni. Byla pěkně špinavá, zasolena a vůbec docela odporná (za dva dny ji ale uklízečka docela uklidila, takže to beru zpět). Měl jsem špagety s cibulkou, vajíčkem a udělal jsem si i kuřecí omáčku z pytlíku, kterou jsem to všechno zalil - musím říct, že jsem nikdy nic tak dobryho neuvařil! Navíc toho byl ohromný kopec (jenom ta omáčka měla litr), takže mi zbylo i na snídani. Půjčil jsem si od dvou lidí, co bydlí v Paradise olej - je to takovej zajímávej párek: lesní muž a drobná holka s holou hlavou. Nejsou moc komunikativní, ale za olej děkuju. Večer jsem strávil na internetu. Carol píše, že na víkend nepřijede, její bratránek má promoci (chtěli jsme se potkat v Guatemale v Semuc Champey u termálních vodopádu), ach jo :-(
připadala mi na povrchu hrozně slaná, protože když se v ní člověk pohnul, tak se hrozně zamžila. Zašnorchoval jsem si skoro hodinu okolo první bójky. Hloubka tam byla kolem 5 metrů a spoustu věci na koukání. Bez ploutví a závaží se ale nedalo potápět, tak jsem to pozoroval jen tak z hladiny. Viděl jsem ale jednu želvu! Plavala si klidně pode mnou, dokonce mě jednou pomalu obkouzila a celou dobu mě zkoumavě pozorovala. Měl jsem na dlaních navlečené svoje sandály, takže jsme plavali dost podobně - asi ji to přišlo zajímavý. Večer jsem si uvařil v naší kuchyni. Byla pěkně špinavá, zasolena a vůbec docela odporná (za dva dny ji ale uklízečka docela uklidila, takže to beru zpět). Měl jsem špagety s cibulkou, vajíčkem a udělal jsem si i kuřecí omáčku z pytlíku, kterou jsem to všechno zalil - musím říct, že jsem nikdy nic tak dobryho neuvařil! Navíc toho byl ohromný kopec (jenom ta omáčka měla litr), takže mi zbylo i na snídani. Půjčil jsem si od dvou lidí, co bydlí v Paradise olej - je to takovej zajímávej párek: lesní muž a drobná holka s holou hlavou. Nejsou moc komunikativní, ale za olej děkuju. Večer jsem strávil na internetu. Carol píše, že na víkend nepřijede, její bratránek má promoci (chtěli jsme se potkat v Guatemale v Semuc Champey u termálních vodopádu), ach jo :-(
takže by mu teď propadl. Je na jeho jméno, tak snad s tím nebudou problémy, jinak jsem totiž vyhodil 350L! Celý den není co dělat. Domluvil jsem se s Yaky, že zajdem na oběd k Pelikánovi. Jak už pár dní nejezdí loď, tak na Utile začínají docházet zásoby a v menu je spousta jídel vyškrtaných. Foukal hrozný vítr, takže nám skleničky tancovali po stole a hranolky litaly z talíře. Vítr se později docela utišil, takže když jsme se vraceli, viděli jsme chudinku surfaře, jak plave se surfem ke břehu. Přestěhoval jsem se zpátky do Paradise, ale skoro nikdo tu není, takže večer trávím v hamaku a poslouchám "Král měl tři syny" od Wericha - pohádku, kterou jsem si uložil do MP3ky, kdybych tu měl hlad po češtině. Vida jak se to hodí. Pohádka konči: "....a poručil si jednu Plzeň. Přinesla mu ji krásná dívka s milým úsměvem... Poručil si druhou Plzeň. Přinesla mu ji překrásná dívka.... Poručil si třetí Plzeň a přinesla mu ji žena - bohyně. Poručil si čtvrtou, ale mladá, rozumná dívka mu to rozmluvila.... a tak se s ní oženil, odvedl si ji na zámek a měli spolu tři syny......"
protože je většina baráků na pobřeží postavena na kůlech, takže je případná voda jen podteče a nic se jim nestane. Když jsem šel kolem El Paisano, zavolali na mě ostatní lidí že školy, kteří tam byli zrovna na jídle. Říkali, že se přestěhovali do hotelu Mango Inn, ať za nima pak přijdu. Dál jsem s nima pivko a špagety. Venku se neskutečně rozpršelo, ještě že jsem se stihnul včas vrátit. Pršet už ale nepřestalo, takže jsem stejně pěkně zmokl, když jsem se večer stěhoval za ostatníma. Mango Inn je docela luxusní hotel s bazénem. Ostatní už pařili na balkónku. Večer se šlo do Baracuda baru. Barmanovi ani nevadilo, že jsme si tam přinesli vlastní rum s kolou. Nejdřív zábava trochu vázla, ale nakonec to bylo docela dobrý. Pokecal jsem tam s barmankou Jaky, která je z Roatanu (další že tři ostrovů které patří do Bay Islands), kde má rodiče. Teď žije a pracuje na Utile. Je jí ale hrozně špatně rozumět, takže to byla docela dřina. Cestou domů už moc nepršelo, začal ale foukat dost silný vítr, uvidíme zítra.
mohutně pršet a čekají tam záplavy. V Honduraských novinách je o Wilmě na titulní stránce článek. Prý se čeká, že lízne východní pobřeží Hondurasu a požene se na Yucatan. Utila je v oranžové zóně nebezpečí, ostatní ostrovy včetně snobského Roatanu jsou dokonce v červené zóně. No mám já to ale na hurikány štěstí! Někteří lidí chtějí zítra odjet. Naše čtveřice potápěčů ale zatím zůstává a ráno jsme měli teorii potápění. Na hodině byla docela velká sranda, škoda že jsem většině vtípkům nerozuměl. Od jedné hodiny jsme šli na první ponor. Zakotvili jsme u jedné z bójek, připravili výzbroj a naházeli vše do vody. Alexandra nám řekla, ať se vším doplavem ke břehu, kde začneme v metrové hloubce. Bylo to hrozně pěkný - láhve plavou na nafouknutém žaketu, takže je stačí tlačit. Navíc už máme na sobě závaží, takže se dá velice jednoduše potápět na nádech (jinak je totiž v neoprenu a navíc ve slané vodě problém udržet se u dna). Většinu ponoru jsme strávili v kleče v metrové hloubce.
Zkoušeli jsme základní cviky, které jsme jeden po druhém ukazovali Alexandře. Holky s tím měli docela problémy, takže to zabralo hodně času. Pak jsme u dna doplavali až k lodi (tam už bylo tak 7 metrů a začaly se objevovat první korály). Merche ztratila masku, takže jsme ji s Alexandrou dalších 5 minut hledali, to se mi taky hrozně líbilo - první podmořská mise :-) Měl jsem toho docela dost, ale byl jsem nadšený. Zašel jsem na večeři do El Paisano, kde vaří dobře a docela levně. Po chvilce se tam objevil i Juan, takže jsme docela dobře pokecali o Arentine, o holkách a o digitálech. Když jsme se vrátili do Paradise, přisedli jsme k ostatním, kteří seděli na zápraží a trochu s nima zapařili. Je ale znát, že jsou po včerejšku dost utahaní, takže šli brzy spát.
Odpustil jsem si vstup do nějakých tunelu v pyramidách za příplatek 12USD, jinde třeba budou levnější. Pyramidy se mi líbily, ale nějak zvlášť unesený jsem z nich nebyl. Nepůsobí bůhví jak impozantně, ty největší z nich jsou zarostlé vysokými stromy a docela poničené. Spousta míst je ale dost zachovalých a celý komplex působí velice mysticky. Vydzel jsem se tam toulat přes tři hodiny, až do zavíračky (v 16h) jednak nasávat atmosféru (moc turistů tu nebylo, občas nějaký tichý hlouček s průvodcem, a to bylo dobře) a jednak čekat na sluníčko, protože se samozřejmě zatáhlo a dokonce na chvilku sprchlo. Jedna část komplexu byla ohromné rovné prostranství s menšími pyramidami, kde jeden zaměstnanec sekal trávu malou zahradní sekačkou. Počítám, že to nemohl stihnout ani za týden. Večer jsem zašel na zatím levný internet (45L/3h), ale neměl jsem s sebou deník, takže jsem jen emailoval a četl idnes, mobil a palmare (vyšel nový Palm TX, pořád má starý OS Garnet, kdy konečně palm přijde s Cobaltem!?). Večer jsem se stavil za japoncem Hirem, jesti nechce zajít na pivko. Chvilku nebylo moc o čem kecat, než jsem zjistil, že pracuje jako programátor digitálních fotaku, kde vyvíjí software na vylepšování obrazů z CCD čipu před uložením do JPG. Hrozně zajímavý! Prý to co vyleze z CCD je dost otřesný a musí se toho spousta vylepšit, dopočítat a odšumit. Sám měl 2 digitaly, oba Canon :-) !!! Na noc jsem zkusil jeden z hamaku na terase, jestli se v něm vydržím až do rána...
500m převýšení na kráter Pacaya. V naší skupině jsou dvě starší paní, a dvě tlusté holky, které nás pěkně brzdí, ale nikomu to nevadí. Jednu vzali na koně, kterého vzali jako záložní pohon. Cestička je to pěkná až nad hranici lesa, pak se jde po sopečné kamene suti - holky úpí. Byla už docela zima a foukal vítr, tak jsem půjčil jednomu izraelci v tričku svou novou bundu z Bartsportu (zdravím!). Cestou dolů jsem se klepal, aby mi ji někde neprodřel, když jsem viděl, jak se sune dolů lavonou suti. Na vrchol jsme se dostali za docela husté mlhy, slyšeli jsme téct lávu a pak jsme ji dokonce na pár minutek i přes mlhu viděli! Dolů jsme šli za tmy, takže se docela hodila moje čelovka. Šel jsem s Brendou - jednou starší paní, která je z Japonska ale už dlouho žije v USA. Pak nás ještě čekala jízda mikrobusem zpátky a řidič to hnal jako o život! Když jsme dorazili do Antigua, tak jsem měl docela hlad, ale v kapse jen 15Q, takže jsem si nechal zajít chuť na restauraci a najedl se za 10Q u stánku na ulici. Dvě tortily se sýrem a zeleninou, docela dobrý. Pokecal jsem s prodavačkou a ještě s jedním klukem, který taky přišel na tortilu. Prodavačka mi pak říkala, že je gay a letí na turisty!
Bavil jsem se trochu s uklízečkou, která byla unesená tím, že chlapi z Evropy umí docela dobře vařit. Tím samozřejmě nemyslela (jen) mě. Tak tak jsem stihnul sundat suché prádlo, když zaclo znenadání husté pršet. Ve městě jsem se zeptal v krámku s mobilama na WAP a dokonce mi to pomohli hned nastavit, takže si mužů kdykoliv číst mobil server, idnes, nebo se podívat, kdy jede vlak z Prahy do Berouna, prostě jako doma :-) (Stojí 0,01USD/KB - to je levnější než na předplacených kartách v ČR). Po šestý dorazila do Antigua Carol. Když jsem si šel na pokoj pro batoh, můj spolubydlící zrovna meditoval při zapálených svíčkách - to ho asi naučili v San Marcos, kde byl na kurzu. Přemýstili jsme se do hostylku Burkhard (100Q za oba), který jsme si posledně vyhlídli a hned vyrazili na večeři do jedny pěkný restauracky. Dal jsem si currasco, Carol kuře se špenátem, který jsem ji docela záviděl, protože moje currasco bylo studený a pěkně suchý, zatímco kuřátko bylo s výbornou omáčkou a ryzi. Bylo to hrozně příjemný, ale před 12 jsme museli do postele, protože Carol zítra vstává v 6:30. Chudinka malá.
Cesta byla fakt v hrozném stavu, nánosy bahna částečně prokopané mezi kterýma byly jen vyjeté koleje od aut, ani bych se nedivil, kdyby jsme tam někde s autem zapadli. Dojeli jsme až k mostu, který nebyl tak zničeny, jak nám tvrdili. Přejet přes něj nám ale nedovolili, tak jsme vyrazili dál pěšky. Po chvilce nám ale staví dodávka, která nás odvezla až nahoru a ani nechtěli žádné peníze. Ze Solola nám během pěti minut jel autobus do Guatemala City. Rozhodl jsem se, že pojedu s ostatníma do Antiguy, tak jsme všichni v vystoupili v San Lucas (kousek před Guatemala City) přesedli na autobus do Antiguy. Byl zrovna na odjezdu, málem jsme ani nestihli všichni nastoupit. Volal jsem Carol, že budu v Antigua, tak říkala, že večer na chvilku staví. Autobus to hnal neskutečnou rychlosti, takže jsem za 20 minut byli v Antigua, kde nás hned odchytl naháněč na hostel "el Viajero" za 45Q. Docela drahy, holt Antigua, za tu jednu noc to ale dám. Jsem na pokoji s jedním Australanem, doteďka nevím, jak se jmenoval. Večer jsem šel s ostatníma do Café Foz, já jsem pořád čekal, kdy zavolá Carol, že spolu zajdem na večeři. Viděli jsme se ale jen na chvilku. Táta ji prý zakázal vzít si auto, takže ukecala bratrance a Marii, že pojedou na večeři do Antiguy. Potkali jsme se na rohu parku, prý že šla jako na záchod, takže to byla opravdu jen chvilička. Řekla ale, že zítra přijede se svým autem a zůstane přes noc. Vypadá to, že zítra bude hezké počasí, tak jsem se rozhodl, že brzy ráno vyrazím na svoji první guatemalskou sopku: Volcan de Agua. Už večer jsem se sbalil na cestu, a nastavil budíka na 6:20, abych stihnul v 7h autobus do Santa Maria del Jesus, odkud začíná cesta na sopku. Vzal jsem si s sebou jen málo věci, dokonce jsem si raději ani nebral digital ("jen" svoji starou novou zrcadlovku Canon EOS300), protože jdu sám, tak kdyby mě snad přepadli, ať si toho na mě moc nevezmou :-)
San Juan (první vesnice za San Pedrem, asi jen 2km) jsme se museli vyhnout pár sesuvům přes silnici, zatím nic hroznyho. V San Juanu jsem se s jedním z izraelců utrhnul a pokračovali jsme se dál na San Pablo, kudy jsem v neděli jel Pickupem na "Nariz". Tam už to začalo být maso! nejdřív několik metrů dlouhý zasypaný úsek, pak brod, který se musel obnášet přes potok asi 20 metrů od silnice, nakonec několik set metrů dlouhé skoro metr vysoké pole kamenů, které se jen tak vytvořilo na silnici a okolních kávových polích. To už jsme vzdali a začali se vracet. V San Juanu jsme si na chvilku zahráli basket s dvěma místníma, o dvě hlavy menšíma klukama, ale stejně nás vyklepli. U půjčovny kol na nás čekal zbytek izraelcu, že prý jezdí autobus z Panajachel do Antiguy a že tedy že San Pedra odjíždí. Nevím, nevím, slyšel jsem že je za Panajachelem zbořený most a že bude chvilku trvat, než to dají dokupy. Na obědě jsem řekl Rose, že bych chtěl
koupit něco pro lidi z okolních vesnic, kteří přebývají po kostelich v San Pedru, tak se mnou zašla do krámku a koupili jsme cukr a nějaký druh mouky (říkala tomu avena) za 55Q. Do Casa Rosario zase nepřišel Jose, tak jsem se šel zeptat zpátky do školy San Pedro a náhodou byla volná jedna učitelka. Nejdřív vypadal dost znuděně, pak jsme ale docela pokecali, poslouchali písničky a psali si k ním texty. Večer byl v Nirvana baru benefiční konzert, kam se dali odnést věci pro lidí z postižených vesnic, tak jsem s sebou vzal půlku svého nákupu, že druhou zítra odnesu do nějakého kostela. Už neprší, občas jen trošku, ale nikdo neví, co bude dál. Mluví se o dalších hurikánech, někdo ale tvrdí, že má být minimálně 4 dny hezky.
Za tři dny stoupla voda o víc než metr, takže některé mola jsou pod vodou - jezero totiž nemá odtok, nebo prý možná nějakou jeskyní, to ale nikdo neví. Taky prý pulzuje s periodou asi 30 let. Před 20-ti lety by prý zahrada školy San Pedro, kde probíhá výuka byla pod vodou. Šel jsem kolem posada Xetawal, kde bydlí Raul, ani jsem ho nechtěl otravovat, ale viděl mě oknem a pozval mě na snídani. Dali jsme šachy, úplně blbé tahy mi povoloval vracet, takže jsme si docela pěkně zahráli. Říkal, že mu na jednom místě funguje mobil, takže jsem mohl poslat SMS našim, že jsem OK. San Pedro je pořád bez proudu a proto Internet ani telefonní budky stále nefungují. K obědu jsem měl kuřecí vývar a kuře s rýží. Vyzukl jsem polívku a pak těžce polykal suché kuře s rýží - asi jsem si ten vývar měl správné vylít na rýži a maso. Tak příště. Ve dvě jsem se stavil ve škole, ale učitel Jose zase nepřišel. Vrátil jsem se tedy domů, dál studenou sprchu (teplá teče jen když jde proud), trochu jsem se učit, poslouchal MP3 a když mě došly bareky v palmu, přišel na řadu walkman. V rádiu říkali, že je v Santiagu 46 mrtvých, jmenovali desítky neprůjezdných silnic okolo Atitlanu. Večer jsem se zase stavil za Raulem (Nikol ani Noah dneska nikam jít nechtěli). Říkal, že je situace v okolí Atitlanu dost zla. Mluví se o 900 pohřešovaných v Santiagu, ostatní vesnice jako San Marco a Panajachel jsou na tom taky špatně. Zítra mezi osmou a devátou bude u městského úřadu nábor dobrovolníků na pomoc postiženým vesnicím, tak že prý asi půjde pomoct. Taky mu prý dochází peníze a v San Pedru ani v Panajachelu nefunguje bankomat. Zašli jsme na jedno pivko do
Barrios a dali jednu hru (nevím jak se jmenuje, něco jako z rohu do rohu pro tři hráče) s barmankou Johanou. Později se tam ukázali i mi spolužáci Harvy a Kalum, který v neděli odjeli do San Marco na kurz jógy. Říkali, že to tam bylo opravdu hrozný, jednu noc strávili v kostele. Ulicemi se valily potoky bahna a kamenů, spoustu domů to zbouralo, spoustu zasypalo. Viděl jsem fotku basketbalového hřiště a koš byl ve výšce jednoho metru! Prý jim řekli, za 5 minut jede loď do San Pedra, takže jestli chcete, tak teď nebo nikdy. Byly hrozně rádi, že jsou zpátky v bezpečném San Pedru a pijou pivko při svíčkách ve svém oblíbeném baru. Ukazoval jsem jim fotky z Naris del indio a Harvy, když viděl rozhlednu tak říkal "To je co? Na Naris del indio žádná rozhledna není!?"... takže jsme asi byli někde jinde, tak snad vyjde příště :-)
Rosa seká jednu za druhou, ani si nekouká na ruce a ještě se dokáže bavit. Noahovi zrušili odpolední školu, a když jsem já došel do zahrady Casa Rosario, tak tam byl jen Vicente (spolumajitel školy), že prý odpolední školu taky zrušil, ať přijdu zítra do kanceláře, že se bude učit někde pod střechou. Stavil jsem se u Raula a dali jsme u něj piskvorky. Zašli jsme do restaurace Tintin, dali jídlo a tři partičky šachu. Raul je proklatě dobrej, prý kdysi hrál hodně, takže mě pěkně vyklepl. V šest nás vyhodili, že končí. Domluvili jsme se, že večer zajdem do Barrios, kde je určitě otevřeno i když nejde proud, a dokonce tam mají levnější pivko než v Alegre. Do hospody jsem dorazil i s Nikol a Noahem. Raul nedorazil, takže jsme spořádali jen 2 velký pivka a před jedenáctou šli spát. Z ťuňti Noaha se vyklubal pěkný frajírek, takže se mi stejně v hospodě nechtělo zůstávat dýl.
jestli bych mohl od dneska do čtvrtka chodit do školy (nic jiného se tu teď totiž dělat nedá), ale neměli na odpoledne volného učitele, tak jsem dezertoval do Casa Rosario, kde jsem chtěl původně začít studovat. Cestou na oběd jsem z internet café zavolal dědovi Láďovi (4Q/minutu, kvalita nic moc) a Patrikovi, který mi to bohužel nebral. Na druhou hodinu jsem vyrazil do školy a cestou jsem pěkně zmokl, takže jsem měl mokré kalhoty - učilo se venku pod takovým přístřeškem, kde pěkně protahovalo, takže mi i v teplé mikině byla docela zima. O přestávku jsme dostali teplé mléko s rýží a skořicí, docela dobrý, dostal jsem i nášup. Učitel se jmenuje Jose, je docela dobrý, je s ním sranda a má docela přisprostlý vtípky. Když jsme v šest končili, byla už docela tma. Přestal jít proud, takže jsme večeřeli při svíčkách, pak jsem dal s dětma karty - zase se osvědčil švindl. Večer jsem hrál bike or die a poslouchal MP3. V Chiles baru by měla být salsa, ale bez proudu asi nic nebude, takže jsem šel brzo spát.
elektrikou :-). V poledne k nám přišel nový student: Noah z Austrálie, bude tu týden bydlet, tak jsem si řekl, že je super, že mám spolubydlícího, jenom mi připadá jako takovej ťuňťa. Odpoledne jsem zašel na dlouho na internet (bylo docela plno, ostatní taky asi nemají co dělat, když prší) a vypálil si fotky z Canona, už mi začínala přetékat paměťová karta (vypálení za 5Q, CD za 10Q - to docela šlo). Zašel jsem si na svačinu do comedoru (místní levné restaurace) a dal si něco jako čínu za 15Q. Po večeři jsem ležel na posteli a přemýšlel co dělat. Když celý den prší, tak to stojí fakt za prd. V kostele naproti něco nacvičovali, takže pořád dokolečka zpívali jednu a tu samou písničku, na ulici někdo bubnoval a několik školáků hrálo jeden přes druhého na píšťalky - hrůza. Večer jsme zašli s Nikolou za Raulem. Dali jsme v Alegre baru akční vínko (půllitr chilského vína za 30Q), a pak do Chiles baru na salsu. Dál jsem se tam do řeči s jihokorejkou Bobo, která zítra odjíždí do Antiguy a v pátek pojede do Xela, takže jsme dohodli, že by jsme se mohli potkat na půlce cesty v Tecpanu a podívat se společně na pyramidy Iximche, které sice nejsou bůhví jak známé, ale jsou hezky při cestě od Atitlanu do Antigua. Takže to začíná pěkně vycházet. Do čtvrtka bych tu ještě chodil do školy, pak bych jel do Tecpanu. Na víkend bych jel do Antigua, kde bych se setkal s Carol. V pondělí by měli do Antiguy dorazil Larissa a možná i Raul, kterému přijede kamarád že Španělska. Uvidíme...
Koupil jsem v krámku vodu na cestu, ale když jsem zjistil, že šla láhev otevřít aniž by se utrhnul kroužek na víčku, tedy že voda v ní nemusela být originální, raději jsem ji zahodil a koupil v jinde jinou. Cestu jsme neznali a ani místní nám moc neporadili, vůbec totiž Nariz neznali. Drželi jsme směr a na cestu jsme náhodou narazili. Byla docela pěkná, nastoupali jsme asi 500m. Cestou nám občas zapršelo, všude okolo byly mraky, takže žádné úchvatné panoramata jsme neviděli. Jen jednou se nachvilku rozestoupily, takže na nás vykoukl kousek jezera. Kousek pod vrcholem byly natažené dlouhé lana, na kterých by se asi dalo svézt na sedáku, ale nikdo tam nebyl, kdo by nám ho půjčil. Byly tam dvě lana a jedno fakt drsně dlouhé a proklatě vysoko. Na úplném vrcholu byla kovová rozhledna asi 20 metrů vysoká na kterou se lezlo po žebříku, takže jsem měl docela bobky. Nebylo ale nic vidět, navíc začalo drsně pršet, tak jsme slezli dolů, schovali se pod stromy a hráli jednu veselou hru s devíti mincema, kterou nás Raul naučil. Nachvilku se trochu vyjasnilo, tak jsme ještě jednou vylezli na rozhlednu, ale nic moc vidět nebylo. Musím sem vyrazit ještě jednou, až bude hezky. Vrátit jsme se chtěli pěšky až do San Pedra, ale nenašli jsme cestu. Navíc nás odchytl správce, který po nás chtěl 100Q(!!!) za vstup na Nariz, ale Raul mu nabídl cigaretu a ukecal ho, že nebylo nic vidět, na laně jsme se nesvezli, a že se sem určitě ještě jednou vrátíme.
To že určitě nepujdem přes vrátnici mu ale neříkal. Vraceli jsme se v dešti po silnici ale svezl nás jeden chlápek na korbě, takže jsme v Santa Clara byli brzo, akorát odjížděl Pickup do San Pablo. Pršelo, takže měl na kontrukci nataženou stříšku a museli jsme se s ostatníma krčit na malé korbičce. Zase jsme pěkně chytli oba přestupy, takže jsme dorazili do San Pedra ještě za světla. Zašli jsme do pizzerie u kostela na obří pizzu za 50Q a domluvili, že večer zajdem do hospody. Já sice pít nemůžu, dneska beru antimalarika, ale alespoň trochu pokecáme. Cestou do hospody ale docela huste pršelo, takže jsme dorazili pěkně promočený. Sedli jsme si v Freedom baru, kde pouštěli Pana prstenu. Byla mi ale docela zima, ani 2 čaje mi nepomohli, takže jsem to ani nedokoukal (i když jsem tenhle díl ještě neviděl). Raul s Nikolou jsi někam tancovat. Večer jsem cítil, že nemám střívko úplně v pořádku, takže jsem si raději večer a pak i ráno vzal Santax - který jsem měl od doktory doporučený jako velice šetrný prášek, který se da brat i preventivne, tak uvidime, co dokaze.
San Pedra smerem ke kopcum ktere se tyci hned za vesnici. Sli jsme takovymi hrozne malymi kamenitymi cestickami ve svahu, ktere byly obcas dost prudke. Drzek jsem se zuby nehty abych nespadl a desil jsem se, jake to bude cestou dolu. Sli jsme pak kavovymi a kukuricovymi plantazemi az na silnici do Santiaga, po ni asi dalsich 5 km mezi avokadovniky az k jedne male kaplicce kousek od silnice. Tam jsme meli skoro pul hodinky odpocinek. Koukali jsme na nejaky ceremonial, ktery tam prave probihal. Stihl jsem si udelat jednu fotku, nez mi rekli, ze se tam fotit nesmi. Cestou zpatky jsme i chvilema cvalali. Neprijemny bylo, kdyz nas predjizdeli auta a kaminoy. Sice jich nebylo moc, ale pokazdy se kun nechal dost premlouvat, nez jsem ho dostal ke strane uzke a dost rozbite silnicky. Po 4 hodinach jsem mel dost odrany zadek, delsi dobu bych asi nevydrzel. Stalo to ale za to. Kdyz jsem se vratil domu, predstavovali se mi nova spolubydlici (bydli u sestry Rosy skoro ve stejnem baraku).
Zacli jsme anglicky nez jsme zjistili, ze jsme oba cesi. Nikola prijela rovnou z USA, kde byla pul roku. Dneska je docela hezky, tak jsme zasli na molo do Casa Elena, kde jsem si po dlouhe dobe zaplaval v jezeru. Domluvili jsme ze zitra vyrazime na vylet na horu Nariz del indio - indianuv nos. Opravdu jedna hora z pohledu se San Pedra vypada jako hlava leziciho indiana a nos je ten nevyssi vrcholek. Pry je odsud lepsi vyhled nez ze sopky San Pedro. Vecer jsem jeste zkusil ukecat par dalsich lidi na nas vylet, ale vypada to, ze se chytnul jen spanel Raul, tak uvidime, kolik lidi zitra potkame v 9 pred kostelem, odkud by mel jet autobus do Santa Clara, kde zacina nas vylet. K veceri Rosa udelala mayske vanocni jidlo - vubec nevim, jak bych to popsal. Dostal jsem i ochutnat trochu kukuricne stavy. To bylo taky zajimavy.
Domluvili jsme s Annou a Mikem, ze zitra pojedem na kone. Za 4 hodinovou vyjizdku chteji 75Q/os., coz docela jde. Kdyz jsem se kdysi ptal v pujcovne kol, tak si rekli za hodinu 20Q, takze by vlastne kolo vyslo draz nez kun, ale urcite by to slo ukecat. Po obede jsem se natahl do hamaku, ktery visi na balkone, houpal se a prohlizel fotky z fotaku. Zdalo se mi, ze na ulici porad nekdo vola detskym hlasem: "hola, hola...", za chvilku zas, pak dokonce "hola, gringo!". Kdyz jsem se otocil, tak jsem videl, ze na me (na "gringa":-) volaji nejaky deti z okna vedlejsiho baraku, tak jsme na sebe chvilku mavali. Sel jsem pak na tri hodinky na internet a napsal 4 dny deniku. Bylo to narocny, ale jestli pristi tyden nekam pojedu, buh vi, jak to bude s internetem. Taky jsem dostal email od Larissy, jaky ma plan cesty, at se urcite pridam, ale na muj vkus to chce vzit moc daleko a docela rychle a tudiz draze, takze to vypada, ze asi spolu moc nepocestujem, skoda. Vecer jsme s Kamem zasli k Anne, kde jsme vypili vinko a vyrazili spolecne jeste s dalsima do Nirvana baru. Dva lidi tam hrali zivou muziku, tedy, jeden mixoval muziku a druhy do toho zpival hlasem, ktery byl uplne k nerozeznani od Doctora Albana, fakt super. Nahodou se v Nirvane objevila barmanka z Barrios Johana, dneska ma dovolenou, takze jsme trochu pokecali. Stavil jsem se pak za ostatnima v Alegre baru a skoncili jsme v Chiles baru, takze to dneska bylo takovy docela putovni. Skoncili jsme az po treti rano, to se asi zitra bude pekne blbe vstavat. Navic mame od deviti domluvene kone.
Kdyz jsem zacal uvazovat, ze bych mozna jel taky a zeptal se ji jestli by jim to vadilo, rekla Hannah jakoby v zertu: "actually... yes". Rekla ale, ze mi posle info o letenkach, takze cekam, ze nic neposle a ze to myslela vazne. Je fakt pekny, kdyz jsou lidi uprimny :-) Kdyz jsem po skole doma obedval, prisel za mnou Mark (ten nemocny), ze by potreboval, abych mu zajel do Panajachel s moci na rozbor. Dal mi penize na lod a do laboratore a hrozne se omlouval, jestli mi to pry nevadi. Byl jsem rad, ze mu muzu pomoct, neco takovyho klidne muze potkat i me. Navic to pojmu jako gratis vylet do Panajachel. Cesta lodi tam byla docela prijemna, ale v Panjachel zaclo docela fest prset. Laborator Atitlab byla docela daleko a musel jsem se porad ptat na cestu. V laboratori uz Marka znali, ze pry mu uz vcera nejaky rozbor delali. Cestou zpet jsem si prosel hlavni tridu s obchudky a dal si docela velky kus dobry i kdyz trochu pipaleny pizzy za 7Q. U brehu me odchytl jeden kluk, ze za chviku jede lod do San Pedra za 15Q (normalne turisty skasnou o dvacku), tak jsem sel s nim. Na molu uz cekal jeden izraelec, ktery uz trochu po Guatemale a Mexiku cestoval, tak jsem se z nej snazil vytahnout nejake info. Jmenoval se Izrael :-). Lod jela ze zacatku pomalu a hlavne po ceste stavila asi v 5 vesnicich, takze to trvalo docela dlouho, ale zase to bylo zajimavejsi. Na brehu jsou chude vesnicky a mezi nima se obcas tyci luxusni vila vysoko na skale. Po veceri jsem zasel do skoly na film o mayskem masakru, ktery tu byl v roce 1981, kdy armada zabijela a mucila mayske vesnicky za to, ze pomahaly gerilam, takze nektere osady museli zit potaji v lesich. I kdyz film pusobil dost amatersky, tak to bylo docela pusobive. Zasli jsme pak do baru Barrios kousek od skoly a dali pivko.
Ostatni sli pak na veceri do rodin, ale ja uz jsem jedl pred filmem, takze jsem zustal a pokecal s barmankou Johanou - guatemalkou, ktera zila 12 let na Bahamach, Kozenyho ale nepotkala :-). Taky se tam objevili dva belgicani, kteri maji namireno do Xela (mayske jmeno pro Quetzaltenango), takze jsem si na ne vzal email a mozna se jeste nekde potkame - moc tomu neverim, ale kdo vi. Do baru nakoukl i australan Andrew, ze jdou hrat poker, at se stavim. Bydli v tom nadhernem hostylku, ktery mi ukazovala Carol, ve ctvrtem patre s nadhernou vyhlidkou. Hrali jsme takovy divnou variantu pokeru, kdy se rozdali jen dve karty a ostatni se ukazuji na stole. Vklad byl 25Q, za ktere clovek dostal 25 sirek. Kdo o vsechny prisel tak skoncil. Koupit dalsi sirky neslo, pry aby se nestalo, ze by nekdo prohral zbytecne moc penez. Mel jsem smulu. Drzel jsem se zpatky, a kdyz mi dvakrat sla fakt dobra karta, tak mel vzdycky nekdo vic, takze jsem asi po hodine prisel o vsechny sirky (nebyl jsem ale prvni, kdo prohral) a sel jsem spat.
Odpoledne jsme chteli s Kamem poustet draky, ale jeho spolubydlici ma nejaky zanet v palci u nohy, nic s tim nedelal, a ted je mu docela blbe, takze mu Kam musel jet do Panajachel pro nejaky leky, ktery se v San Pedru nedaji koupit. Benjamin (maysky tata) mi pomohl dodelat draka a udelat poradny ocas, takze dokud foukalo, lital fakt hezky. Vecer jsem zasel na konverzaci, ale bylo nas tam hrozne malo a nikdo toho zatim moc neprocestoval, takze zase mluvil hlavne ucitel o situaci okolo San Pedra. Pak se zacala probirat politika a to uz jsem byl uplne mimo. Potkal jsem Larissu, ktera rikala, ze bude ted tyden cestovat, takze zvazuju, ze si dam na chvilku ve skole pauzu a pojedu s ni. Vecer jsem byl s Kamem a jeste Andrewem (australan) na veceri u Ann a Segal. Veceri delala hlavne proto, ze se ji na ni vnutil jeji ucitel spanelstiny, a my jsme tam byli proto, aby s nim nebyla sama, protoze ji bali a ji se vubec nelibi. Ucitel nakonec neprisel, takze jsme se fakt vyborne najedli a dobre pokecali. Sel jsem se jeste podivat do D'NOS, jestli tam potkam Larissu, ze by jsme trochu vic probrali cestovani pristi tyden. Nemohl jsem ji ale najit, takze jsem sel brzy domu. Po vcerejsi akci v Chiles baru jsem stejne dost utahany.
ktere to skoro cele srovnalo se zemi. Tady v San Pedru ale nikdy zadne velke nebylo. Kdyz jsem se zeptal, kde bych si mohl nechat vyprat pradlo, rekla mi, ze mi vypere, ze ji pak dam nejake penize, kolik pry budu chtit. Dal jsem ji 20Q a podle toho jak dekovala, to asi bylo docela dost. Po skole jsem zkusil zavolat domu pres internetove spojeni za 4Q/minutu - v cechach bylo neco po osme vecer. Nebylo to buh vi jak kvalitni, melo to docela zpozdeni, ale preci jen slyset po takove dobe cestinu, to je parada. Chtel jsem zavolat i dedovi Ladovi, ale spadlo to na schranku. Ve skole je 2x tydne od peti hodina konverzace, tak jsem dneska zasel, ale kecalo se o konci sveta podle mayskeho nabozensvi v roce 2011, podle egyptanu pry uz 2009 a vubec o nabozensvi a mayske kulture, takze vlastne povidal jen ucitel a ostatni k tomu nemeli co rict. Na priste jsem prosadil tema cestovani po Guatemale - rady a zkusenosti. Od 6 byla ve skole salsa, ale prisla jedina holka - Larissa, japonka zijici v USA, takze nas vetsina vyrazila rovnou do hospody. Bavil jsem se se trema anglicanama, a i kdyz jsem napinal usi, co to slo, nebylo jim skoro vubec rozumet. Skoncili jsme na salse v Chiles baru, kde se nakonec ukazal i spanel Rahoul, takze jsme docela zaparili. Dokonce jsem si i zatancoval s Larissou, ktera pozdeji taky prisla. Kdyz jsem mluvil s Rahoulem, tak jsem zjistil, ze se vracim do Madridu zrovna v den, kdy tam slavi narozeniny, takze me pozval, at mu pry urcite zavolam, az priletim!