Dnes jsme měli v plánu irrigation project v Dujiangyanu (zavlažovací a současně protipovodňový systém na řece Minjiang pocházející z doby okolo 250 let př.n.l.!) a pak večerní přejezd do Qingcheng Houshan (horská přírodní rezervace, která by měla vypadat jako ty čínský obrázky v restauraci Červené jablko v Žitné ulici). Dneska nám ale nic nevycházelo podle plánů. Jednak jsme jeli zbytečně do centra na autobusové nádraží Xin Nan Men, kde jsme po půl hodině hádání u okénka (které občas vystřídala absolutní ignorace personálu neschopného mluvit anglicky) zjistili, že nám lístky nedají ,protože už jsou prostě vyprodané, a pak jsme se musely vracet na autobusák Chadianzi. V autobuse jsme luštili jména zastávek způsobem: "Najdi stromeček se stříškou, tři čárky s nožičkama a šuplík" a byli jsme všem pro smích. Když jsme se tedy zeptali, nechali nás vystoupit asi 3km před autobusákem a my tápali na ulici dál. Další šok byl vstup na irrigation project za 90j/os a to už jsme náš výlet přejmenovali na "irritation". Podařilo se nám "nějak" proklouznout na jeden studentský lístek a pak jsme se jen divili, kde na vstup vzala třeba čínská babička, která si přišla do parku plést. Projekt je jistě zajímavý, ale za 90 juanů nestojí, zvlášť když jsou některá koryta kanálů suchá. Ven z parku jsme se dostali 20 minut po té, co odjel poslední autobus do centra a poslední bus do Qingcheng Houshan už byl také pryč. Nabídku taxikáře za 80juanů přebyla naháněča na hotel za 10/osobu. Přespali jsme tedy v Dujiangyanu. Pina pořád trápí střevní problémy, takže šel rovnou spát, já jsem se vydal někam do uliček na večeři. Stála mě sice neuvěřitelných 27juanů, ale to proto, že jsem si toho naporoučel docela dost (v domění, že třeba hrášku, na který jsem ukázal, dostanu jen tak na ochucení rýže a ne porci, která by sama vystačila jako příloha) a opravdu jsem se dosyta přežral. Večeři navíc okořenila konverzace s místními, kteří se na mě sesypali hned po mém příchodu. Náš rozhovor sice spočíval v tom, že jsem na sebe velice smysluplně gestikulovali, oni se mi pořád smáli (třeba, že držím hůlky v levé ruce) a já jsem občas nakresli na papír něco jako slepou mapu Evropy s křížkem v přibližném místě Rubešovy ulilce v Praze 2. Zítra si přivstanem a hurá do hor!
