Opravdu vstavani v 8 hodin nebylo po vcerejsku moc prijemne. Navic kdyz jsem dorazil v 9 na kone, tak tam ani Anna ani Mike nebyli. Nastesti dorazili jen s 10 minutovym zpozdenim, kone uz byli pripraveny, takze jsme hned vyrazili ulickami
San Pedra smerem ke kopcum ktere se tyci hned za vesnici. Sli jsme takovymi hrozne malymi kamenitymi cestickami ve svahu, ktere byly obcas dost prudke. Drzek jsem se zuby nehty abych nespadl a desil jsem se, jake to bude cestou dolu. Sli jsme pak kavovymi a kukuricovymi plantazemi az na silnici do Santiaga, po ni asi dalsich 5 km mezi avokadovniky az k jedne male kaplicce kousek od silnice. Tam jsme meli skoro pul hodinky odpocinek. Koukali jsme na nejaky ceremonial, ktery tam prave probihal. Stihl jsem si udelat jednu fotku, nez mi rekli, ze se tam fotit nesmi. Cestou zpatky jsme i chvilema cvalali. Neprijemny bylo, kdyz nas predjizdeli auta a kaminoy. Sice jich nebylo moc, ale pokazdy se kun nechal dost premlouvat, nez jsem ho dostal ke strane uzke a dost rozbite silnicky. Po 4 hodinach jsem mel dost odrany zadek, delsi dobu bych asi nevydrzel. Stalo to ale za to. Kdyz jsem se vratil domu, predstavovali se mi nova spolubydlici (bydli u sestry Rosy skoro ve stejnem baraku).
Zacli jsme anglicky nez jsme zjistili, ze jsme oba cesi. Nikola prijela rovnou z USA, kde byla pul roku. Dneska je docela hezky, tak jsme zasli na molo do Casa Elena, kde jsem si po dlouhe dobe zaplaval v jezeru. Domluvili jsme ze zitra vyrazime na vylet na horu Nariz del indio - indianuv nos. Opravdu jedna hora z pohledu se San Pedra vypada jako hlava leziciho indiana a nos je ten nevyssi vrcholek. Pry je odsud lepsi vyhled nez ze sopky San Pedro. Vecer jsem jeste zkusil ukecat par dalsich lidi na nas vylet, ale vypada to, ze se chytnul jen spanel Raul, tak uvidime, kolik lidi zitra potkame v 9 pred kostelem, odkud by mel jet autobus do Santa Clara, kde zacina nas vylet. K veceri Rosa udelala mayske vanocni jidlo - vubec nevim, jak bych to popsal. Dostal jsem i ochutnat trochu kukuricne stavy. To bylo taky zajimavy.
San Pedra smerem ke kopcum ktere se tyci hned za vesnici. Sli jsme takovymi hrozne malymi kamenitymi cestickami ve svahu, ktere byly obcas dost prudke. Drzek jsem se zuby nehty abych nespadl a desil jsem se, jake to bude cestou dolu. Sli jsme pak kavovymi a kukuricovymi plantazemi az na silnici do Santiaga, po ni asi dalsich 5 km mezi avokadovniky az k jedne male kaplicce kousek od silnice. Tam jsme meli skoro pul hodinky odpocinek. Koukali jsme na nejaky ceremonial, ktery tam prave probihal. Stihl jsem si udelat jednu fotku, nez mi rekli, ze se tam fotit nesmi. Cestou zpatky jsme i chvilema cvalali. Neprijemny bylo, kdyz nas predjizdeli auta a kaminoy. Sice jich nebylo moc, ale pokazdy se kun nechal dost premlouvat, nez jsem ho dostal ke strane uzke a dost rozbite silnicky. Po 4 hodinach jsem mel dost odrany zadek, delsi dobu bych asi nevydrzel. Stalo to ale za to. Kdyz jsem se vratil domu, predstavovali se mi nova spolubydlici (bydli u sestry Rosy skoro ve stejnem baraku).Zacli jsme anglicky nez jsme zjistili, ze jsme oba cesi. Nikola prijela rovnou z USA, kde byla pul roku. Dneska je docela hezky, tak jsme zasli na molo do Casa Elena, kde jsem si po dlouhe dobe zaplaval v jezeru. Domluvili jsme ze zitra vyrazime na vylet na horu Nariz del indio - indianuv nos. Opravdu jedna hora z pohledu se San Pedra vypada jako hlava leziciho indiana a nos je ten nevyssi vrcholek. Pry je odsud lepsi vyhled nez ze sopky San Pedro. Vecer jsem jeste zkusil ukecat par dalsich lidi na nas vylet, ale vypada to, ze se chytnul jen spanel Raul, tak uvidime, kolik lidi zitra potkame v 9 pred kostelem, odkud by mel jet autobus do Santa Clara, kde zacina nas vylet. K veceri Rosa udelala mayske vanocni jidlo - vubec nevim, jak bych to popsal. Dostal jsem i ochutnat trochu kukuricne stavy. To bylo taky zajimavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat